Ne! Lyžařský klub Osek je skvělým příkladem.
Skoky na lyžích byly v minulém století výstavní skříní československého sportu. Skákalo se téměř všude, kde byly kopce. Krušné a Jizerské hory byly pro nadšené skokany doslova rájem. Ústup ze slávy byl drastický, v současné době tento sport de facto bojuje o přežití. Důkazem o podprůměrnosti českých závodníků jsou jejich výsledky na vrcholných akcích; problém tuzemského skákání na lyžích pramení z nedostatku finančních prostředků, špatného tréninkového zázemí a malého počtu dětí, které se daří na můstky přitáhnout.
„Na jedné straně se veřejnost ptá, kde jsou výsledky našich skokanů, a na druhé straně nedokážeme prosadit to, aby můstky byly upravené po dobu například dvou měsíců každý den nehledě na to, kolik skokanů půjde skákat,“ postěžoval si před nedávnem Michael Georgiev, šéftrenér týmu Dukla Liberec.
Jakub Janda, bývalý reprezentant, má o budoucnost milovaného sportu vážné obavy. „Pro řadu kluků je to hrozná realita – v zimě není kde skákat a hrozí, že zabijeme jednu závodnickou generaci. Hledáme východisko, jak jim umožnit trénink.“
Podpora skokanů je minimální
Zbyněk Hubač, vrstevník zlatého olympijského medailisty z Grenoblu Jiřího Rašky, pamatuje mnoho. Může tak říct, jak to v minulosti na horách vypadalo. „O skoky na lyžích byl mezi mladými velký zájem, nechyběla koncepční práce a v oddílech měli chlapci dobré podmínky pro svůj výkonnostní růst. O start na mistrovství republiky se muselo bojovat v kvalifikaci a účast si zajistilo jen 60 nejlepších. A pokud vím, tak dnes jich přijede na vrcholnou domácí akci sotva patnáct.“
O tom, co skokany tíží, již byla zmínka. Opakování je ale matka moudrosti, to se traduje od pradávna. Tak tedy – státní podpora skoků na lyžích není taková, jaká bývala dříve. Není proto divu, že samotné kluby se musí při shánění peněz pořádně ohánět. A pokud je neseženou alespoň u drobných sponzorů, musí se spolehnout na pomoc rodičů.
„Pro mnohé dnešní rodiče jsou finanční náklady na splnění přání jejich syna příliš vysoké, pohybují se za lyže, boty, kombinézu a helmu kolem třiceti tisíc korun. I to je asi jeden z důvodů, proč je mládeže tak málo,“ myslí si Hubač.
Nadšenci z Oseka se nevzdávají
Naštěstí se stále najde celá řada nadšenců, kteří skoky na lyžích milují. Jako bájný pták Fénix díky trpělivé práci povstal z popela klub v Oseku na Teplicku. Zásluhu na tom má rodina Jiřího Černého staršího. Černí se zasloužili o opravu areálu Na Krásné vyhlídce, kdysi hojně využívaného sportovci ze všech koutů kraje.
„U nás se závodilo od roku 1975 v soutěži O Hornický kahan. Skákalo se až do roku 1987. Po dlouhých třiceti letech se tradice obnovila, v roce 2018 skákalo více než 100 talentovaných dětí v osmi kategoriích,“ líčí Jiří Černý starší.
V Oseku s péčí o nádherný areál ani poté nepřestali, stále ho zvelebovali. Důkazem je staronový můstek K40, který se dostal do provozu v roce 2019. Není bez zajímavosti, že Černí investují do areálu finanční prostředky především ze svého, pomáhají jim další spřízněné duše. Stát a samospráva jako by nebyly… „Pro zimní provoz můstků máme k dispozici sněhové dělo Sufag, rozvody vody včetně zásobní studně a lyžařského vleku. Chybí nám podkladní zádržné sítě. Zasněžení můstků z finančních důvodů neprovádíme,“ komentoval stav areálu Černý.
A výsledky na sebe nenechávají čekat! Minulý rok Lyžařský klub Osek slavil skvělý úspěch Jiřího Černého nejmladšího, který se stal v Harrachově mistrem republiky v kategorii jedenáctiletých a dvanáctiletých. Byl to už jeho čtvrtý podobný titul.
Tradice sahá hluboko do minulosti
Na Krásné vyhlídce má skákání velkou tradici, první dřevěný můstek byl na tamním kopci vybudovaný už v roce 1947; stál na místě dnešní K40. O dvacet let později byl zrekonstruován, skokani měli k dispozici dokonce umělé osvětlení, a v roce 1974 byl Rudolfem Höhnlem založený skokanský oddíl. V Oseku se tehdy dočkali jednoho primátu – za vydatné pomoci patronátních hornických kolektivů z dolu Gottvald v Hrdlovce se podařilo otevřít první skokanský můstek s umělým povrchem v Krušných horách. Není proto divu, že tradice závodů O Hornický kahan byla mezi mladými skokany nesmírně populární, do Oseka jezdili dokonce sportovci z NDR.
„Tyto závody byly zajímavé i účastí známých osobností politických i sportovních. Besedy se skokany z reprezentačních družstev a jejich trenéry se těšily velké pozornosti sportovní veřejnosti a mládeže vždy v předvečer závodů. Ve startovním poli malých skokanů z významných skokanských center se objevovali pozdější světoznámí medailisté se ZOH a MS,“ přidává Černý k dobrému.
V Dubí skákal medailista z olympiády
Někteří obyvatelé města Dubí, které patří také do teplického okresu, ani netuší, že skoky na lyžích patřily k oblíbeným kratochvílím jejich předků. Vedle běžkařských tratí a bobové dráhy stál nad městem skokanský můstek s železobetonovou konstrukcí. A hned vedle něj menší, který byl celý ze dřeva. První zmínka o tomto zimním sportu se v městské kronice datuje k roku 1946. Provozován byl však už od 30. let německým sportovním klubem Sportverein Eichwald. Jeden ze závodů, konkrétně ten z roku 1930, v Dubí vyhrál Rudolf Baukert, bronzový medailista ze Zimních olympijských her 1928 ve St. Moritzu.
Podle zmiňované kroniky došlo na konci 50. let k výraznému vylepšení areálu. Nad Dubím se létalo až 50 metrů, o můstky se starali členové oddílu Baník Dubí. Dokonce se v Dubí konaly mezinárodní závody, oddíl byl začleněný do krajského střediska skokanů, zřízena byla krajská lyžařská škola dorostu, čítala 70 žáků. Od začátku 60. let byly můstky využívané čím dál méně. Důvod? Podle dubské kroniky především nedostatek sněhu. V současnosti najdete místo můstku pouze odrazový stůl, dojezdovou dráhu, která však pomalu zarůstá náletovými stromy a keři. Znalci poznají i díru po věži.
Další skokanské můstky, které už jsou minulostí? Není jich v Krušných horách málo. Ten, který stál v Novém Městě nad Mikulovem, byl demontovaný v roce 1988. Přitom se na něm v roce 1970 konalo juniorské mistrovství republiky. Zbytky přírodních skokanských můstků jsou patrné na Klínovci, kde skákali čeští i němečtí závodníci. Vzduchem létali skokani také v Blatně na Chomutovsku či v Telnici na Ústecku. Výčet časem pohřbených můstků v Jizerských horách je ještě delší. Za všechny jmenujme ty, které stály v Tanvaldu, Jablonci, Desné, Plavech nebo Liberci.
Zablýská se na lepší časy?
Tam také putování po severočeských skokanských můstcích zakončíme. Pod Ještědem se v rámci Světového poháru skákalo naposledy v roce 2008, o rok později se v atraktivní lokalitě konalo mistrovství světa v klasickém lyžování. V současné době ale můstky nesplňují požadavky mezinárodní federace FIS, na potřebnou rekonstrukci nejsou peníze, protože areál nesplnil podmínky pro dotaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. „Město se k těm skokanským můstkům moc nehlásí. Dostat milion korun na údržbu z města je problém. Přitom je to ve srovnání s jinými sportovními odvětvími zanedbatelná částka,“ posteskl si prezident Lyžařského svazu Lukáš Heřmanský.
Svaz chce zrekonstruovat významné tuzemské skokanské můstky, konkrétní projekty s jasným financováním stavebních prací ale zatím nachystané nemá. Spoléhá na pomoc Národní sportovní agentury, která slíbila financovat obnovu zanedbané sportovní infrastruktury. Pokud dostojí svému slibu, skokanům na lyžích se může začít blýskat na lepší časy.
Pozn.: úvodní foto: březen 2020 Mistrovství ČR žactvo – 1.místo Jiří Černý z Lyžařského klubu Osek
(red.)
