Blšany na Lounsku. Dříve zapadlá vesnice, kterou jste zaregistrovali pouze při projíždění na cestě z Žatce do Plzně. A to jen pár okamžiků. V současnosti město s necelou tisícovkou obyvatel, ale podobně nevýznamné.
Na přelomu milénia ale byly Blšany díky prvoligovému fotbalovému klubu exponovanou destinací. Mezi chmelnicemi vyrostl útulný fotbalový areál, ve kterém si místní podnikatel František Chvalovský plnil sen o nejvyšší soutěži. S pádem mecenáše, který byl zároveň předsedou fotbalového svazu, zašla i sláva blšanského klubu. Dnes už se tu fotbal nehraje vůbec, byť je areál stále v provozu. Jezdí do něj převážně mládežnické oddíly na soustředění. A pamětníci vzpomínají, jak se po prvoligovém pažitu osm sezon proháněla esa tuzemské kopané.
Pamětníkem s velkým P je Jaromír Hykl z Vroutku, kam se přestěhoval v roce 1989. To hrály Blšany divizi, Chvalovský ještě oblékal brankářský dres. A už podnikal, jeho aktivity se rozpínaly do všech stran jako chapadla chobotnice. Právě na své podnikání později doplatil, dokonce byl zatčený. A to byl de facto začátek konce blšanského fotbalu.
Ale teď jsme teprve na začátku. Na Chvalovského vzpomíná Hykl barvitě. „Jméno Františka Chvalovského je spojeno s nejlepšími časy v Blšanech. Až do roku 1992 byl na soupisce jako brankář, ale vzhledem k tomu, že v té době byl již předsedou svazu, postupně ho nahradili Sedláček a pak Obermajer. Někomu asi jeho starty za Blšany vadily,“ myslí si chlapík v důchodovém věku, jenž burcoval dlouhá léta do fandění příznivce z celého regionu.
Muže se zavalitou postavou viděl v brance na vlastní oči. „Asi ve třech zápasech. Jeho styl byl přinejmenším zajímavý. Byl celkem korpulentní postavy, navíc neviděl na jedno oko, které si v mládí poranil. Přesto byl mrštný a pohyblivý. Bylo vidět, že musí jinak sledovat hru, protože měl omezený výhled. Přes toto omezení jsem neviděl zápas, kde by dostal více než jednu branku.“
Blšany na jaře 1991 vykopaly třetí ligu, o dvě sezony později se radovaly z postupu do druhé nejvyšší soutěže. A sezona 1998/1999 byla premiérová mezi smetánkou. FK Chmel se tak zařadil po bok raritních FK Drnovice a AFK Atlantic Lázně Bohdaneč, klubů malých vesnic, které díky finančnímu toku svých podnikavých šéfů hrály první ligu. Nesmíme zapomínat ani na podobné osudy Ratíškovic nebo Slušovic, které se sice mezi elitu neprobojovaly, přesto je spojovala enormní snaha jejich bossů o vybudování prvoligového klubu na „zelené louce“.
Blšanům, konkrétně Františku Chvalovskému, se sen splnil. Hykl tak mohl sledovat v blšanském dresu řadu známých hráčů, kteří lidem na Lounsku dávali doposud nepoznané pocity fanouška, který se těší z nejvyšší fotbalové soutěže. „Tady před tím nikdy nic takového nebylo. Když pak Blšany na fotbalové scéně skončily, skončil v regionu vrcholový sport. Pro Lounsko je to obrovská škoda, diváci vlastně nemají kam jít. V Lounech je divize, v Žatci krajský přebor. To je ale zoufale málo. A ostatní sporty? Z těch preferovaných není na nejvyšší úrovni žádný. Mladí potřebují vzory a motivaci v podobě vrcholových sportovců v regionu. Potřebují je vídat na vlastní oči. To jsou hodnoty, které jsou nenahraditelné,“ smutní Jaromír Hykl, který nyní chodí na zápasy Vroutku, jemuž pomáhá s propagací.
Nyní už jen vzpomíná na to, jak se v blšanském dresu proháněla esa jako Petr Čech, Petr Rada, Luděk Zelenka, Jan Šimák, Václav Drobný nebo Petr Vrabec. Kdo mu v paměti utkvěl nejvíc? „Pro mě je celý blšanský fotbal fenoménem. Nejraději mám tu dobu, kdy se stoupalo vzhůru, kdy se vyhrávalo. Pamatuji si hodně na Petra Radu, který měl neuvěřitelnou autoritu. Mladší spoluhráči mu říkali ´pane Rado´. I na hřišti. Jeho trestné kopy, jeho přehled ve hře, jeho křik. To mám v sobě pořád. A dál? Střelec Hogen, dělník Gedeon, obrovitý Salač, Vinš, Kurej, Juraško, Sláma, Tichota. To jsou jména, kvůli kterým se na Blšany chodilo.“
Z ligové éry si Jaromír Hykl vybavuje živě historicky první ligový zápas Chmelu. Hrál se v Teplicích, na hřišti velkého rivala, Blšany ho vyhrály 3:1. „To bylo velké překvapení. Fanoušci Teplic nejprve skandovali ´seno a vidle´, pak ale ztichli. A pak nezapomenu na domácí utkání se Spartou z roku 2001, kdy jsme porazili Spartu 3:0! Obdivoval jsem Güntera Bittengela. Jeho kličky, nízké těžiště, čich na branky, to byl koncert. Hrál za nás i Jiří Němec, který prožil devadesát minut v extázi. Byl jakoby mimo. Tolik byl vtažen do zápasu. Pamatuji, že plivl na spoluhráče, který špatně kopl roh. To byl krásný magor. Těch jmen hráčů a trenérů by bylo na celý odstavec. Jen si vezměte, kolik slavných trenérů v Blšanech bylo! Plass, Cipro, Beránek, Bílek nebo Bičovský.“
Blšanský prvoligový sen byl ale pro některé obyvatele vesnice noční můrou. „Odvázaní z fanoušků Slavie, Sparty nebo Ostravy určitě nebyli,“ souhlasí Hykl. Už před výkopem při duelech Chmelu s těmito týmy bylo v Blšanech více než živo, policie byla ve střehu. „Problémy pak většinou gradovaly po zápase, kdy fanoušci zase putovali domů; buď rozjařeni výhrou, nebo frustrováni porážkou.“
Na pád Blšan z ligy do krajského přeboru, na nějž zanedlouho navázal i úplný zánik, Hykl vzpomínat příliš nechce. „Jen v krátkosti. Zlom začal záhy po konci Františka Chvalovského. Po sestupu z ligy začalo třetí období, období nejsmutnější. Období nemocného s občasnými krátkými remisemi, ale s prognózou neodvratného konce. V závěru byly metastáze po celém těle. Ještě přišla závěrečná rána z milosti – prohra v Modlanech 0:24.“
Hykl si prý čas od času představuje, že kdyby vyhrál nějakou velkou sumu, investoval by ji do blšanského fotbalu. „Nakoupil bych hráče, koupil soutěž… Víte, mám to vše pořád v srdci. Radši ani na stadion nejezdím, ten konec mě pořád bolí,“ vyznává se nejvěrnější blšanský fanda ze své lásky.
(red.)
