Úvodní foto: Ledvicemi a přilehlým hnědouhelným revírem procházely dvě železniční tratě – Praha – Duchcov, otevřená roku 1873 a dále železnice Plzeň – Březno – Chomutov. Z Ledvic vyjížděly vlaky s uhlím, které bylo vytěženo na dolech Korunní princ Rudolf, Frauenlob, Amalie a na dalších. Snímek pochází z počátku 20. století.
Uhlí se na Bílinsku dobývalo v malém již od počátku 19. století, avšak skutečný rozvoj industrializace započal v šedesátých letech 19. století a dynamicky pokračoval v následujícím čtvrtstoletí. Základní příčinou prudkého vzestupu křivky průmyslového podnikání bylo zavedení železniční dopravy, která zpřístupnila energetické a surovinové zdroje výrobcům a umožnila transport uhlí a produktů k odběratelům. V roce 1858 začal provoz na železniční trati mezi Ústím nad Labem a Teplicemi a v roce 1867 společnost Ústecko-teplické dráhy dokončila další úseky tratě do Duchcova a pokračovala směrem na Most. Uvnitř hnědouhelného revíru Bílinska pak probíhala stavba lokálních tratí – roku 1871 z Duchcova do Světce a v roce 1874 z Bíliny do Trmic.
Na rozdíl od východní části hnědouhelné pánve, kde se udržovali dřívější těžaři, získali na Bílinsku a Duchcovsku převahu kapitálově silní podnikatelé, z nichž můžeme jmenovat např. Duchcovský uhelný spolek a doly R. Hartmanna okolo Ledvic. Na severozápad Čech přicházely tehdy tisíce lidí hledat práci při stavbě železničních drah a při skrývkách zeminy na povrchových dolech. Zpočátku se v četných dolech Bílinska uhlí nemohlo dobývat efektivněji a ve větších hloubkách, neboť těžba probíhala v závislosti na lidské síle bez využití výkonnějších pohonů. Možnost uplatnění technického pokroku se naskytlo až teprve roku 1872, kdy byl v dole Karolinen Zeche na Bílinsku zřízen vůbec první stroj poháněný parou. Na pozdějších nových dolech se potom od počátku zaváděla moderní technika hlavně do provozu a do dopravy, kde lidskou práci a zvířecí sílu nahradily důlní lanovky s parním pohonem a řetězové dráhy, třebaže samotné rubání zůstávalo dlouho na původní úrovni.
Vzrůst těžby v padesátých a šedesátých letech 19. století byl podporován vývozem uhlí do německých zemí. V následujícím období kromě exportu velkou část výtěžku spotřebovávala průmyslová odbytiště v Čechách, a přibližně osminu celkové těžby dolů odebíraly podniky v nejbližším okolí šachet. Do konce sedmdesátých let se stalo uhlí nejdůležitější surovinou pro výrobu energie k pohonu strojů. Exploatací uhlí jako energetického zdroje se tak zapojily veškeré doly do širšího procesu průmyslové revoluce v českých zemích. Uhelná těžba společně s vhodnými surovinami pro průmysl a výhodnými dopravními poměry vytvořila základnu pro vznik nových průmyslových odvětví a pro přechod malovýroby k tovární velkovýrobě.
Na Bílinsku tak rostly v různých místech hnědouhelného revíru hlubinné i povrchové doly jako houby po dešti. Připomeňme si některé z obcí, které byly důlní činností zasaženy buď přímo nebo v jejich těsném sousedství doly existovaly.
SVĚTEC
Jeden z prvních povrchových dolů vznikl u Světce. Od konce 19. století, kdy parní rypadla a lokomotivy urychlily odkrývání slojí, začalo se ve větší míře těžit uhlí lomovým způsobem. Na skrývkové práce se zde specializovala firma Berndt, která vlastnila 7 bagrů a 26 úzkorozchodných parních lokomotiv k odvozu zeminy. Dobývání uhlí povrchovým způsobem pak zanechalo hluboké stopy v krajině.
CHOTĚJOVICE
Do roku 1848 byly Chotějovice majetkem světeckého arcibiskupského velkostatku. Po zrušení feudální správy se staly součástí obce Světec. Také tato osada musela ustoupit těžbě uhlí. V roce 1924 zmizely její poslední domky na pravém břehu řeky Bíliny a nová osada stejného jména byla vystavěna u cesty k Ledvicím.
RADOVESICE
Vesnice Radovesice, rozložená v úrodném údolí Lukovského potoka, si udržovala trvale svůj zemědělský ráz. Jen na okraji vsi se nacházely cihelny, kamenolom a pily. V roce 1971 přestala obec zcela existovat. Celé radovesické údolí totiž překryla obrovská výsypka povrchového velkodolu Maxim Gorkij. Ještě dříve, než Radovesice zmizely naváženou hlušinou, prováděli zde velké výzkumy archeologové z teplického muzea, při nichž odkryli osady vůbec prvních zdejších zemědělců z doby před sedmi tisíci lety a navíc také keltské sídliště.
LEDVICE
Kromě dolů se u Ledvic nacházelo 12 cihelen, továrna na porcelán, šamotové a hliněné zboží. Přírůstek zdejšího obyvatelstva byl mimořádně vysoký i na poměry v hnědouhelném revíru. V roce 1869 tady žilo 413 osob v šedesáti domech, v roce 1880 už obec vykazovala 1 728 obyvatel a 123 domů a roku 1910 při sčítání lidu se tady napočítalo 4 466 osob a 272 domů. Uhelné zásoby pod Ledvicemi stály za to, aby těžařstvo Eleonora v roce 1905 odkoupilo část obce a postavilo nové domy o něco východněji. Tím se předznamenal další osud této obce. V roce 1966 i tyto nové Ledvice přestaly existovat, neboť stály v cestě těžbě uhlí. S tím také souviselo též odebrání statutu města již v roce 1954. Z někdejší poměrně velké obce toho totiž mnoho nezbylo. Zanikl kostel, statky, železnice s nádražím i mnoho domů. Přesto obec nikdy nezanikla a život zde plynul dál. Tak tomu bylo až do přelomu 20. a 21. století, kdy těžba přestala bezprostředně zasahovat obec, takže se mohlo přistoupit k opravám a rekonstrukcím domů, k další výstavbě a novému rozvoji. Po 52 letech se tak 1. prosince 2006 vrátil status města, třebaže se jednalo o nejmenší město Ústeckého kraje.
JENIŠŮV ÚJEZD
Úrodná krajina západně od Bíliny poskytovala dobré podmínky k osídlení již v pravěku. V selských pískovnách jižně od obce bylo v 19. století odkryto největší pohřebiště Keltů ve střední Evropě, čítající 130 hrobů. Vesnice je poprvé uvedena v písemných pramenech k roku 1352. Zdejší obyvatelé se věnovali zemědělství, také se tady pěstovala vinná réva a chmel. Kolem roku 1800 se v Jenišově Újezdě vyráběly hliněné džbánky k transportu bylanské hořké vody. Cihelny, výroba hliněného zboží a pila patřily k jediným nezemědělským podnikům v této výstavné obci. Ve druhé polovině 19. století se tady usazovaly rodiny horníků pracujících na dolech u Břežánek, Břešťan a Bíliny. Jenišův Újezd jako obec zanikl ke dni 31. prosince 1975, přičemž nedlouhé poté byla vesnice zbourána, neboť se nacházela v dobývacím prostoru dolu Maxim Gorkij.
Pavel Kovář