Patagonie je hodně vzdálená země. Rozsáhlé území na samotném jihu Jižní Ameriky na severozápadě ohraničují Andy, na severu řeka Río Colorado. Většina náleží Argentině, zbytek Chile. Na sklonku loňského roku se do ní vypravila malá skupinka Tepličáků, která doprovázela třicetiletou závodnici extrémního triatlonu Mgr. Ladislavu Antalovou, jedinou z České republiky
Co tomu předcházelo?
Aktuálně se každý rok koná kolem 10 extrémních triatlonů na světě. Na tři z nich jsem se vloni přihlásila, organizátoři mne vybrali pro Švédsko, Itálii a Patagonii. Absolvovala jsem poslední dva jmenované. V Livignu jsem byla na přelomu srpna a září, v Coyhaique v prosinci. V Itálii byla chladná voda, extrémně náročná jízda na kole na trati s převýšením 5 500 metrů a při běhu mi na 36. kilometru vypli gps, což znamená konec, a to bylo velké zklamání. V Patagonii jsem si to vynahradila, nastavený limit pro všechny tři disciplíny byl 17 hodin a já ho splnila o 7 minut dřív.
Kdo vás do Chile doprovázel?
Jela se mnou moje matka Ivana Antalová, podporovali mne Iva Macholdová jako support, dál Jiří Martinec a Nikola Worthová a přijela za mnou i kamarádka Patricie Herrera, která v Chile žije. Tak jsme se domorodci snáze domluvili. Kolo, které letělo na místo přede mnou, mi půjčili kamarádi z Koloshopu na Novosedlické ulici v Teplicích. Moje zázemí fungovalo na výbornou a já jsem za to všem moc vděčná.
Kde jste předtím závodila?
Už jsem si vyzkoušela maraton, ultramaraton, triatlon a chtěla zkusit i ten extrémní. Nakonec to vyšlo. Šla jsem do toho s velkou pokorou, závod v Patagonii byl pro mne fyzicky nejlehčí, ale psychicky nejtěžší.
Kolik bylo závodníků? Na start nastoupilo 200 mužů a žen, dokončilo 129. Nejlepší čas měl muž z Velké Británie.
Byla jste před startem nervózní? Strašně. Na trajekt, který nás vezl na vodu, jsme nastoupili ve 4:30 hodin ráno. Když se rozjížděl, přepadly mne ohromné emoce i slzy. Do fjordu jsme skákali v 5:31, sjela mi jedna bota z neoprenu, takže mi brzy omrzla noha, ale závod začal, uklidnila jsem se a byla psychicky v pohodě až do cíle. A na konci obrovská úleva a radost!
Jak na vás zapůsobila Patagonie?
Závod se konal v tamním národním parku. Pod tím si ale nesmíte představit žádný přepych, žádné hýčkání, jako u nás doma. Rozdíly mezi světadíly jsou skutečně veliké, tam panuje chudoba, chybí infrastruktura. Je to úplně jiný svět, avšak nádherný s krásnou přírodou.
Co vás čeká v tomto směru letos?
Zařekla jsem se, že už do žádného extrému nepůjdu. Na pohybové aktivity, kterých mám mnoho, rozhodně nezanevřu. Těším se na skialpy a menší triatlony. Ráda se účastním například cyklistického Krušnotonu a dalších menších
akcí u nás doma, ale závodit pod takovým tlakem nechci.
A douška na závěr: „Do Patagonie jsem s dcerou jela pod tlakem a ve stresu, jak to všechno dopadne. Bála jsem se o ni a jsem šťastná, že svůj poslední extrémní závod dokončila zdravá“, říká Ivana Antalová.
Připravila: Ladislava Richterová foto: archiv L. Antalové
