Na ten den nikdy nezapomene. Den, který mu změnil život. Den, který zpřeházel jeho priority. Den, který z něj udělal lepšího člověka. A také den, který ho nasměroval ke sportu. Byl to den, kdy měl těžkou autonehodu. 3. září 1998.
V současnosti je šťastným mužem, kterého život baví, kterého si váží. Naplňuje ho rodinou, kamarády a zmiňovaným sportem. Leoš Bartoš je účastníkem paralympiády 2012 v Londýně, kde bojoval mezi nejlepšími v lukostřelbě. Zároveň je několikanásobným tuzemským šampionem, vyrovnané souboje svádí ze svého vozíku i se zdravými. Ten nejtěžší boj ale vyhrál sám nad sebou. Ke všemu zmiňovanému totiž dospěl dnes čtyřiačtyřicetiletý muž postupně. Několik měsíců se trápil a užíral. „Buď si z toho hodíš mašli, nebo si řekneš, že se prostě nepoděláš a žiješ. Spousta problémů se dá eliminovat a slušně žít i na vozíčku,“ tvrdí.
Bylo ráno. Silnice u Pohořelic byla mokrá, mladý řidič si její zrádnost neuvědomoval. Bartoš, toho času obchodní zástupce jedné stavební firmy, se řítil služební dodávkou rychleji, než měl. To se mu stalo osudným.
„Byla to moje chyba, dostal jsem smyk a letěl do pole. Byl jsem hodně naložený a jel rychle. Uviděl jsem zatáčku. Těsně před ní jsem už tušil, že ji nedám. Ale říkal jsem si, že to zkusím. Samozřejmě, že mi ustřelil zadek. Udělal jsem několik kotrmelců a skončil s dodávkou v poli na střeše,“ líčí Bartoš osudové okamžiky svého života.
Měl štěstí v neštěstí. Za normálních okolností by nehodu nepřežil. V dodávce nebyl připoutaný, při kotrmelcích se s ním utrhla sedačka. Skončil s ní zaražený v okénku. „Kdyby se auto ještě jednou převrátilo, tak mě rozdrtí. Těžko říct, jestli by mi pomohlo být připoutaný. Možná ano. Hned jsem věděl, že je průšvih. Necítil jsem nohy. Do nemocnice jsem letěl vrtulníkem.“
Následovaly týdny a měsíce rehabilitace. A také výčitek a psychických problémů. „Byl jsem mladý kluk, udělal jsem blbost a zaplatil za ni. Výčitky mám dodnes. Říkám si, jak by to bylo, kdyby se mi tohle nepřihodilo. A také, co bych vše mohl, kdybych nebyl na vozíku. Že bych třeba mohl s dcerou do lesa na houby a tak podobně.“
Bartoš ví, že na „kdyby“ se nehraje v životě ani ve sportu. „Se vším jsem se srovnal. Ale hodně dlouho mi to trvalo, asi tak dva roky. Až pak jsem šel mezi lidi. Do té doby jsem se styděl,“ přiznává. Styděl se za to, že zrovna jemu se něco takového stalo. Že je náhle na vozíčku. „Nejvíc mi pomohla rodina, kamarádi, kteří mě vytáhnuli do hospody na pivo. V mezidobí jsem byl doma u počítače, učil jsem se programovat. Pak jsem si řekl, že nebudu jen smrdět doma, že zkusím nějaký sport,“ vzpomíná.
Leoš Bartoš v mládí nebyl žádný velký sportovec. Dělal atletiku na trnovanské Hvězdě, ale dlouho u ní nevydržel. Bavila ho cyklistika, fotbal, nohejbal. Nikdy sport nedělal závodně. „Spíš mě bavilo dělat s partou venku blbosti, byly jsem děti ulice. Později to byla spíš kavárenská zábava, kulečník, šipky, holky, znáte to. Byl jsem mladej, blbej.“
K lukostřelbě se dostal víceméně náhodou. „Šel jsem do Noly, konkrétně za Zuzanou Nétkovou, protože jsem na ní dostal tip. Chtěl jsem hrát pinčes, ale řekli mi, že bych byl dobrý lukostřelec. Ujal se mě cvičitel Míra Míča a trenér z litvínovského klubu pan Šefler, který lukostřelbu dělal už spousty let. Štěstí na lidi jsem měl i potom. Brzy jsem potkal Ivana Králíka. To je ten nelepší trenér, kterého můžu mít. Se svou ženou Júlií mi dali to nejlepší. Spolupracujeme dodnes.“
Během 18 let s lukem a šípem dokázal Bartoš na vozíku leccos. Za největší úspěch považuje páté místo z mistrovství světa i Evropy a osmé místo z londýnské paralympiády. A k tomu několik titulů mistra republiky, z nichž jich pár je i z měření sil s „choďáky“, jak handicapovaní říkají zdravým lukostřelcům. „Zničit zdravé je perfektní pocit. Někteří z nich to koušou hůř, ale spíš bych řekl, že je většina v pohodě a nám handicapovaným fandí a pomáhá.“
I v současné době si udržuje vysokou výkonnost, patří mezi nejlepší tuzemské lukostřelce, kteří jsou vyznavači kladkového luku, a to i mezi zdravými. Je členem TJ Zdravotně postižených Nola Teplice, střílí ligu za Litvínov. Po zdravotních komplikacích, které ho provázely dva, tři roky nazpět a vinou kterých přišel o jednu sezonu, se ale potýká s problémy s dotacemi, tolik potřebnými pro sportovní činnost. „Tenhle rok jsem se vinou těch problémů se zdravím neumístil do požadovaného levelu, takž nemám nárok na peníze od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Uteklo mi to o jednu příčku na mezinárodních závodech. Naštěstí mám své dlouholeté sponzory – Zahradnictví Dvořák a syn, letos mi zakoupili nový luk na příští sezónu, a také fabriku Merisant – CzechPak Manufacturing z krupské průmyslové zóny. I tak ale musím pro příští sezonu sehnat okolo 100 tisíc korun.“
Právě finance jsou největším rozdílem mezi domácími a zahraničními lukostřelci. Někteří z nich se sportu věnuji profesionálně, navíc je mohutně podporuje stát, trénují i pětkrát v týdnu. „Příliv peněz je vidět v současné době hlavně u reprezentantů z Blízkého východu, ti se ohromně výkonnostně vyšvihli. Já, když jdu střílet třikrát v týdnu, tak už si říkám, že je to skvělé. Teď přes zimu jsem našel útočiště v školní tělocvičně teplické Edisonky. Pomocnou ruku mi podal pan Uličný z trnovanské Hvězdy, díky kterému můžu trénovat na fotbalovém hřišti, to mi hodně pomohlo. Ideální by bylo mít velkou zahradu, ale bydlím v paneláku,“ přibližuje český reprezentant.
V příštím roce se koná paralympiáda v japonském Tokiu. I když letos Bartošovi závody nevyšly podle představ, stále ještě živí naději na účast na sportovním svátku. Uvědomuje si, že to bude náročné. „Budou ještě dva závody, na kterých se můžu do Tokia kvalifikovat. Už jsem mohl mít nominaci v kapse, bohužel mi nevyšlo MS v Holandsku, eliminaci jsem nezvládl psychicky. Byl tam nový formát, nesedlo mi to,“ mrzí Tepličana ještě dnes.
Dobře ví, že hlava je ve výkonu sportovce tou nejdůležitější složkou. „Je to tak 80 procent. Zůstat psychicky v pohodě při závodech je ohromně důležité. Člověk se nesmí nechat ničím rozhodit. Já se snažím mentálně koučovat sám, ale možná je to chyba, možná bych měl spolupracovat s odborníky,“ zamýšlí se Bartoš.
Na to, co ve sportu dokázal, je pyšný. „Myslím, že i když nemám medaili ze světového závodu, tak jsem něčeho dosáhl. V Čechách určitě ano, vždyť porážím i zdravé. Jasně, chtěl bych být na velkém závodě někdy na bedně, ale už to pro mě není prioritou. Teď mě hlavně těší to, že se při tréninku a při závodech setkám s kamarády, že dělám sportováním radost těm, kteří mě podporují.“
Když se řeč opět stočí na život, na to, co dal i vzal, chvíli se Leoš Bartoš zamyslí a pak kývne hlavou. „Jsem celkově šťastný. Mám rodinu, kamarády, sport. Vše funguje.“ Spolehnout se může především na svou partnerku Jitku, se kterou má čtrnáctiletou dceru. Zároveň chodí do práce, dělá na půl úvazku vedoucího v jedné bílinské firmě. „Žiju normální život,“ nestěžuje si. „Vozík ke mně patří, je mými nohami. Vím, že jsem odkázaný ve spoustě věcí na partnerku. Je ale zlatá, lepší bych nenašel. Místo dovolené jedeme na závody. K moři si holky jedou samy. Berou to, tak jak to je. Jsem za to moc rád, měl jsem vlastně v životě štěstí!“
Převzato z krajského magazínu Ústeckého kraje RegioRevue – http://regiorevue.cz/agentura-is/ .
Pro čtenáře je tištěný magazín k odebrání zdarma na mnoha distribučních místech v Ústeckém kraji – nejčastěji obecní a městské úřady, turistická infocentra a knihovny. Přejete-li si měsíčník, který vychází nepřetržitě od února 1990 dostávat na vaši adresu volejte 602 426 526 nebo: asistentka@agenturais.cz
