Milí čtenáři, přinášíme Vám pohádku pro Vaše malé ratolesti.
Jednoho dne šla holčička, která se jmenovala Kačenka, se svým pejskem Punťou na procházku do parku. Sluníčko svítilo, bylo krásné odpoledne. Punťa pobíhal sem a tam a honil motýly. Šli po pěšince, Punťa vesele štěkal a najednou se ozvalo: „Ahoj Kačenko, kampak jdete s Punťou?“ Kačenka se zastavila, rozhlížela se, otáčela svoji hlavičku všemi směry, ale nikoho neviděla. Chtěla tedy jít dál, ale zase se ozvalo: „Kačenko, ty mě neslyšíš? Haló, tady jsem.“ Kačence to už bylo divné, protože slyšela cizí hlas, ale nikoho kolem sebe neviděla, a i Punťa sebou začal neklidně vrtět. Dodala si odvahy a zvolala: „Kdo jsi a odkud mne znáš? A hlavně kde jsi? Nikde nikoho nevidím.“ „Já jsem přece smrček Stříbrňáček. Podívej se, tady jsem. A tebe znám, protože tudy chodíváš se svým pejskem na procházku, viď, Punťo?“ Punťa přátelsky štekl na pozdrav. Teď se teprve Kačenka pořádně vzpamatovala z úžasu. „Jú, strom a mluví!“ „Ano, to máš pravdu, já totiž nejsem ledajaký strom,“ ztišil smrček Stříbrňáček hlas, „já jsem kouzelný strom.“ „Kouzelný strom?“ opakovala udiveně Kačenka. „Ano, plním hodným dětem jejich toužebná přání.“ Kačenka by si se smrčkem Stříbrňáčkem ještě ráda povídala, ale Punťa ji zatahal za rukáv na znamení, že je již pozdě, že už musí jít domů. „Ale zítra určitě zase přijdeme,“ slibovala smrčku, když se loučili.
Na druhý den si s sebou Kačenka na procházku do parku vzala malou motyčku, hrábě a konev s vodou na zalévání. Okolo Stříbrňáčka vykopala protivné kopřivy a bodláky, uhrabala hlínu a zalila ho. Smrček jí za to poděkoval, že je moc hodná, jak se o něj stará a od té doby se z nich stali nerozluční kamarádi.
A určitě chcete, milé děti, vědět, jestli smrček splnil Kačence nějaké její přání, když byl kouzelný. Ano, Kačenka si moc přála mít k pejskovi ještě kočičku, a to se jí splnilo. Kočičce dala jméno Micka a společně s ní a Punťou chodili za Stříbrňáčkem a starali se o něj.
Diana Jandečková Purnochová
Ilustrace: Lukáš Jandečka, 13 let
