Václav Havel byl nejen český dramatik, esejista a disident, ale také devátý prezident Československa (1989-1992) a první prezident České republiky (1993-2003). Každý rok si 5. října připomínáme výročí jeho narození. Letos by mu bylo již 87 let. I já jsem si na něj vzpomněla a rozhodla jsem se s čtenáři RegioRevue podělit o svůj příběh.
Psal se rok 1992, byly zrovna letní prázdniny, a já si jich coby dítě školou povinné užívala. Jednoho dne v srpnu jsem s rodiči jela na návštěvu k mojí tetě, která bydlela v Pístech (v okrese Litoměřice). Zrovna jsem si hrála na dvoře se psem, když jsem zaslechla venku za vraty nějaký hluk. Šla jsem se podívat, co se děje. Před hostincem na návsi zastavilo několik aut s pražskou poznávací značkou. Na jednom z nich byly československé vlajky. Zavolala jsem maminku, aby se také šla podívat a ta, sotva spatřila nádherné vozy, pomyslela si, jestli to není pan prezident Václav Havel s doprovodem (v té době měl projíždět naším krajem). Běžela jsem pro tatínka a tetu. Byl to opravdu pan prezident! Udělal si neplánovanou zastávku v Pístech v místním hostinci. Zpráva o jeho návštěvě se rychle šířila a na návsi se sešlo mnoho lidí. U tety na zahrádce jsem si natrhala květny a čekala, až pan prezident s doprovodem vyjde. Když vyšel, dala jsem mu květiny (viz úvodní foto) a řekla: „Pane prezidente, přeji Vám vše nejlepší, hodně zdraví a děkujeme Vám za návštěvu.“ Mírně se uklonil a dvakrát mi podal ruku! Působil na mne jako velmi hodný a příjemný člověk.
Díky mojí tetě, která vše fotografovala, mám na památku několik snímků ze setkání s Václavem Havlem. Na adresu prezidentské kanceláře jsem mu s průvodním dopisem tyto snímky zaslala. Odpověď přišla brzy. Bylo v ní nejen poděkování za fotografie, ale na oplátku i knižní publikace Václava Havla – Žebrácká opera – s jeho vlastnoručním podpisem, kterou jsem si s chutí přečetla a mám ji na památku dodnes.
Diana Jandečková Purnochová
