Přinášíme Vám rozhovor s hudební osobností, která má své kořeny v Ústeckém kraji. Je jí Markéta Dietzová, houslistka a manažerka, která v současné době žije a působí na hudební scéně v Království Bahrajn v jižní části Perského zálivu.

Kdy a jak jste se prvně potkala s hudbou?
Už od svých pěti let jsem začala hrát na housle, nejprve pod dohledem svého otce a později jsem nastoupila na Základní uměleckou školu v Teplicích, kde jsem studovala u profesora Vladimira Skibina. Nemalým přínosem do mojí profesní budoucnosti také byla Základní škola Maršovská s rozšířenou výukou hudební výchovy a konkrétně její učitelé hudebních předmětů Helena Mazzolini a Jiří Brynda. Byla jsem členkou obou dětských sborů, Poupata a Fontána, kde jsem aktivně vystupovala na koncertech, a tedy se již v útlém věku seznamovala s hudební scénou jak tuzemskou, tak zahraniční.

 

Hudební dětství

 

Hudbu jste také studovala.
Ano, ve 12 letech jsem se zúčastnila mistrovských houslových kurzů, kde jsem poznala profesora Pavla Kudeláska, ke kterému jsem ve svých 15 letech nastoupila na Pražskou konzervatoř. Studia v Praze mi dala možnost být součástí velkých hudebních projektů, jako bylo například vystoupení na zahajovacím koncertu Pražského jara v roce 2011 jako členka Symfonického orchestru Pražské konzervatoře pod taktovkou již zesnulého světového dirigenta Jiřího Bělohlávka. Též jsem vystudovala obor Hudební management na Akademii múzických umění v Praze.

Umělci často již při studiu aktivně vystupují. Bylo to u Vás také tak?
Bylo, moje studia byla naplněna mnohými vystoupeními, na kterých jsem působila jako sólová hráčka, a mohla se tak seznamovat s hudební tvorbou skladatelů od baroka po současnost. Po maturitě jsem se pravidelně objevovala jako hostující houslistka v Severočeské filharmonii Teplice a nahlédla tak do orchestrálního života zevnitř. Ve svém absolventském ročníku na Pražské konzervatoři jsem se zabývala tématem Hra v orchestru, kterému jsem věnovala svou absolventskou práci.

S hudbou jste procestovala také kus světa.
To je pravda. Po nástupu na Akademii múzických umění v Praze jsem si stále udržovala svůj post hostující houslistky v Severočeské filharmonii Teplice, se kterou jsem také v roce 2013 odletěla na velké turné do Jihovýchodní Asie, konkrétně států Vietnam, Kambodža, Malajsie a Brunej. Během studijních let na vysoké škole jsem také podnikla několik cest do zahraničí, už v té době jsem měla zájem o arabskou kulturu, převážně v hudební oblasti, a tak moje cesty směřovaly právě tam. Několikrát jsem navštívila egyptský káhirský orchestr či dubajskou operu.

A co Vás přivedlo do Bahrajnu?
Ve svých magisterských studijních letech jsem se zajímala o arabská kulturní centra, kterým jsem věnovala svou magisterskou práci. Po absolvování Akademie múzických umění jsem se na čas věnovala manažerské práci v nehudební oblasti, při které jsem ale měla možnost dále cestovat do zahraničí. Jedna z mých cest také vedla do Bahrajnu, kde jsem se seznámila s tamější hudební scénou, hudebníky a dalšími významnými osobnostmi. Jednou z nich byl Dr. Mubarak Najem, generál major Policejní kapely pod ministerstvem vnitra a zakladatel Bahrajnského hudebního institutu. Ten mi nabídl pozici ředitelky v tomto institutu. Vzhledem k mému zájmu o arabský svět jsem neváhala a práci přijala.

 

Bahrajnská filharmonie

 

Přibližte nám, co jsme tam nikdy nebyli, z Vašeho pohledu ostrovní stát Bahrajn a hlavní město Manámu.
Bahrajn je rozlohou a na počet obyvatel přibližně stejný jako naše hlavní město Praha, ale vzhledem k tomu, kolik lidí různých národností světa zde žije, je to tak trochu celý svět v malé podobě. Obyvatelstvo Bahrajnu tvoří ze 40 % cizinci z různých zemí světa. Místní Bahrajňané jsou velmi mírumilovní a pohostinní lidé, převážně muslimové. V Bahrajnu jsou většina muslimů Šíité, menšina jsou vládnoucí Sunnité, v minulosti kvůli tomu sice probíhalo mnoho nepokojů, ale v dnešní době žije Bahrajn velmi poklidným životem v respektu ke druhým. Bahrajn jako stát může vlastně nabídnout úplně vše. Od různých pracovních pozic, nekonečných možností až po volnočasové aktivity. Ne nadarmo se říká, že Bahrajn je velmi krásné, bezpečné a pohodlné místo pro život.

Když se do Bahrajnu vydá český turista, jaká místa a co byste mu určitě doporučila navštívit?
Jednou z největších dominant a lákavým turistickým místem je určitě Strom života (Tree of Life), který se nachází uprostřed bahrajnské pouště a je přes 400 let starý. Bahrajn ale samozřejmě nabízí i historická a moderní místa. Jako příklad mohu uvést bahrajnskou pevnost v oblasti Karbabad, ale také Arad či Riffa, návštěvníci mají možnost projít se po hradbách a zároveň obdivovat bahrajnskou krajinu. Další místo, které by turista neměl vynechat, je mešita Al Khamis. Na své si ale také přijdou příznivci moderní architektury, například v části Seef se nachází ikona Bahrajnu the World Trade Center. Z nedalekého Bahrain Bay je krásný výhled na moderní Bahrajn a turisté zde mohou podniknout vyjížďkovou plavbu lodí či se projít v krásných zahradách. Zmínit také musím starou tržnici v Manámě, které se říká souq. Já osobně navštěvuji ráda místní pláže, a to především ve městě Zallaq, ale také na umělých ostrovech Núrana.

 

Strom života (Tree of Life)

 

Nechce se tomu věřit – je pravda, že poslouchat hudbu zde bylo dlouho zakázané?
Ano a nebylo tomu pouze v Bahrajnu, ale v celém islámském světě. Hudba jako taková byla označena ve zdrojích islámu za zakázanou, a to z důvodu, že odváděla pozornost muslima od modliteb k Bohu. Dnešní moderní islámský svět však hudbu povoluje a státy, včetně Saúdské Arábie, zakládají, či dávno založily kulturní centra, orchestry i hudební školy. Bahrajn k tomu dospěl také již dávno, ale dodnes se setkáte se spoustou lidí, kteří hudbu stále považují a nejspíše i budou za zakázanou. Naprostá většina místních ale hudbu a hudebníky obdivuje a vyhledává.

To znamená, že oni se teprve seznamují s tím, co je to hudební nástroj, co jsou to noty? A jak to mají se zpěvem? Muslimové nesmějí zpívat?
Spousta hudebníků v tomto světě hraje na nástroje jako jsou housle, flétny, bicí a vůbec neznají hudební teorii a noty. Dovolím si říct, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby uměli hrát na nástroj a neznali jeho název. To se ale bavíme o starší generaci lidí, pocházející z chudých rodin. Tito muzikanti jsou velmi nadaní a mají cítění pro arabskou folklórní hudbu. V Bahrajnu existuje také několik hudebních kapel, kde se sdružují tito hudebníci a bývají i součástí bahrajnských oslav či festivalů. Vaše otázka ohledně zpěvu se hodně týká samotného přesvědčení, že hudba je zakázaná, tedy haram. Co se týče zpěvu, ano, muslimové by neměli zpívat, i hra na hudební nástroj není takový hřích jako je zpěv. Nicméně v Bahrajnu a všude po celém islámském světě se setkáte s muslimským zpěvákem či zpěvačkou.

V souvislosti s předešlou otázkou – jak se Vám daří popularizovat hudbu, a jakou nacházíte pro Vaši práci u Bahrajňanů podporu?
Hudba sama o sobě je zde velkým lákadlem pro spoustu místního obyvatelstva. Někteří se s ní setkávají úplně poprvé a shledávají ji velmi atraktivní. Jeden z největších úkolů bylo přesvědčit vládu o důležitosti hudby a existenci hudebních těles. To se nám naštěstí daří velmi dobře, vláda je nám velmi nakloněna. Dokonce jsme i hráli pro samotného krále v jeho paláci. Hudbu se také pokoušíme šířit pomocí výchovných koncertů pro žáky základních a středních škol, ale také pomocí sponzorských koncertů pro velké firmy, kde pracují lidé, kteří by na koncert nikdy nešli. Pomocí našich sociálních sítí se také snažíme hudebně vzdělávat naše příznivce, i naše potencionální posluchače. Zprostředkováváme jim informace o hudebních dílech včetně jejich ukázek, vysíláme živě na Instagramu a Facebooku z našich zkoušek, poskytujeme vhled do života v orchestru a natáčíme rozhovory se členy orchestru. I místní média nám vyjadřují podporu, Bahrajnská televize natáčela a vysílala několik našich koncertů. Mou velkou výhodou také je i má práce v hudebním institutu, kde vychováváme budoucí generaci hudebníků. Zmínit také musím repertoár orchestru, na každém z našich koncertů hrajeme bahrajnské lidové písně, které všichni znají v úpravě pro velký symfonický orchestr. To se setkává s velkým úspěchem.

 

Rozhovor pro Bahrajnskou televizi

 

Už jste tedy organizovala první koncerty, kdy bylo hlediště zaplněné? A jaká byla odezva u posluchačů, měla jste z ní radost?
Naše koncerty, počínaje tím prvním, byly vždy vyprodané. Považuji to za velký úspěch. Postupně si ale tvoříme naše stálé publikum, přátele filharmonie, kteří budou chodit pravidelně na naše koncerty. Po každém z našich koncertů se setkáváme s několikadenními pozitivními ohlasy. Spousta návštěvníků koncertu nám i telefonuje, aby vyjádřili obdiv a nadšení. To mi dodává sílu a motivaci k dalšímu rozvoji tohoto tělesa a celé hudební scény v Bahrajnu.

Jak a kde získáváte hudebníky pro vznikající první bahrajnskou filharmonii?
Většina hudebníků jsou členové Policejní kapely pod ministerstvem vnitra a také členové malého orchestru pod ministerstvem školství. Pak tu máme několik dalších profesionálních hudebníků pracujících v soukromých školách a institutech jako učitelé hudebních nástrojů. V orchestru převládají Indové, Egypťané a Evropané, máme ale i pár Američanů a Filipínců. Všichni museli projít konkurzem a mít řádné vzdělání minimálně na úrovni našich konzervatoří. Orchestr nyní tvoří přes 90 členů.

Co myslíte, naše hudba jako například Dvořák, Janáček, Martinů, Smetana – bude se to tam líbit? A proč?
Na našem úplně prvním koncertě jsem si prosadila Dvořáka Slovanský tanec č. 8 a bylo to jedno z nejlépe publikem oceněných děl, které jsme měli na programu. Místní naše skladatele neznají, ale jejich hudba je jim povědomá a pokud se bavíme o Dvořákovi a Smetanovi, je i velmi dobře poslouchatelná a srozumitelná. Do budoucna plánuji pravidelně představovat české skladatele. Na posledním koncertě jsme hráli J. Fučíka a jeho slavný pochod Vjezd gladiátorů a na dalším koncertě plánuji Vltavu a Pochod komediantů od B. Smetany.

 

 

Ženy mají v těchto státech zvláštní postavení. Jaký na to máte názor a máte s tím nějaké osobní zkušenosti?
Osobně jsem se s tímto tématem setkávala ještě, než jsem se stěhovala do Bahrajnu. Hodně lidí v naší zemi, ale i celkově v Evropě se ptá A co ženy v Islámu? U nás je to velké téma a tady žádné. Alespoň ne zde v Bahrajnu. Ženy se zde mohou vzdělávat, pracovat, řídit, cestovat, volit a záleží jen na nich, zda se chtějí zahalovat či ne. Znám nespočet Bahrajnek, ale i Saúdských Arabek, které se nezahalují. Mám přátele i mezi velmi pobožnými ženami a ty jsou velmi spokojené se svým zahalováním a nedovolily by cizímu muži je vidět bez šátku či se jich snad dotknout. Z tohoto také pramení již několikrát probírané téma podávání ruky mezi mužem a ženou. Určitě to není z důvodu, že by muž opovrhoval ženou. Za tu dobu, co zde žiji, jsem měla možnost setkat se pracovně i nepracovně s různými typy mužů muslimů a nikdy jsem neměla pocit neúcty k mé osobě či celkově ženskému pohlaví. Dokonce několika mužům muslimům dělám šéfku a poslouchají… Tímto samozřejmě nechci zakrývat tuto „problematiku“, jelikož na světě se, bohužel, špatné věci ke vztahu k ženám dějí.

Jak se tam navazují přátelství? Je to podobné jako u nás v Evropě?
Navázat zde přátelství není vůbec těžké, Bahrajňané a celkově Arabové mají v povaze být velmi přátelští, pohostinní, a hlavně milují velká setkávání. Přátele mám mezi ženami i muži a většina z nich vznikla v mém pracovním prostředí.

Jakou řečí se mluví v Bahrajnu a Vy jste se ji naučila?
Bahrajn má dvě úřední řeči, arabštinu a angličtinu. Upřímně, dorozumívám se tu převážně v angličtině. Veškerá jednání a dokumenty jsou také v angličtině. Mezi staršími lidmi ale není angličtina tak rozšířená, a to i v rodině mého manžela, tam se snažím o arabštinu. Ještě před odletem jsem se učila moderní arabštinu, kterou se ale tady nemluví, každá země má svůj vlastní dialekt a ten se tady teprve učím. Každopádně číst a psát v arabštině již umím a je to velká výhoda.

Taková typicky česká otázka – a co jídlo? Co je pro jejich kuchyni typické?
Jednoduše řečeno – úžasné. Arabská kuchyně je velmi pestrá, z části také ovlivněna indickou kuchyní. Každopádně tu najdete všechno od ryb po kuřecí, hovězí, jehněčí, a dokonce i velbloudí. Maso se podává pečené, vařené i grilované, ale hlavně k tomu nesmí chybět velká porce rýže či arabského chleba. Jídlo je tady vlastně takový rituál, tradičně se jí na zemi a rukama, vím, zní to hodně pravěce, ale má to své kouzlo. Samozřejmě máme doma i jídelní stůl a příbory…

Které z jejich jídel Vám nejvíce zachutnalo?
Můj manžel je velký rybář a společně rádi jezdíme na moře chytat ryby. V bahrajnských vodách žijí velmi chutné ryby, které u nás neseženete. Ty jsem si velmi oblíbila a v kombinaci s místním kořením jsou vynikající.

Když už jsme u toho jídla, po jakém českém jídle se Vám nejvíce stýská?
Skoro po žádném, protože tady všechna naše česká jídla vařím, kromě těch s vepřovým masem. Naše česká jídla slaná i sladká bývají na stole velmi často, a to i když čekáme návštěvu či někam jdeme. Problém jsou tady ale některé suroviny, na které jsme u nás zvyklí, například čerstvé droždí či tvaroh. Náš dobrý bochník chleba tu také nenajdete.

A vůbec, co českého Vám nejvíce chybí?
Hory, pole, louky, lesy, jezera a řeky. Všechno, co u nás považujeme za samozřejmost je pro mě teď velká vzácnost. Zeleně si tady moc neužiji a pamatuji si svůj první přílet do Čech po dvou letech, vše mi připadalo tak barevné. Občas mi také chybí čeština z očí do očí a naše zvyky, i ty malé, které si ani neuvědomujeme, ale dělají z nás Čechy.

Jaké zvyky například?
Když už jsme u té přírody tak například takové jednodenní výlety s rodinou nebo přáteli po horách a kopcích. Nebo trávení volného času venku na zahrádce. Teď aktuálně malování vajíček na Velikonoce a velikonoční pečení. Sice tady Velikonoce existují, ale zvyky s nimi spojené už ne. A také ten úžasný typicky český humor a schopnost udělat si legraci téměř ze všeho.

Setkáte se tam také s krajany od nás? A proč tam jsou – kvůli zaměstnání?
Osobně znám pouze jednoho Čecha, který žije v Bahrajnu, ale pracuje v Saúdské Arábii. Ostatně takto to dělá mnoho cizinců pracujících tam. Vzhledem k tomu, že Bahrajn je vřelejší a otevřenější než sousedící Saúdská Arábie a také se dá mezi těmito státy velmi snadno cestovat před zhruba 20kilometrový most, je to velmi častý scénář. Nicméně žádnou velkou českou komunitu tady nečekejte, jestli vůbec. V minulosti zde bylo, dle mých informací, daleko více Čechů, pracujících pro nadnárodní firmy. Znám ale několik krajanů, kteří sem jezdí na určité projekty, a to i pravidelně, několik jsem jich sem přivedla i já v rámci Bahrajnské filharmonie či institutu.

 

S Dr. N. Mubarakem

 

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Přemýšlíte někdy o tom, že byste se s manželem vrátila do Čech?
Upřímně spíše ne. Ale nikdy nevíte, co vám život přinese či kam vás vítr zavane. Také jsem neplánovala se stěhovat z České republiky pryč či se dokonce vdát v cizině. I vzhledem k tomu, že můj manžel je Bahrajnec a má tady práci, která ho baví, moře jako svého největšího koníčka, si nemyslím, že by měl někdy zájem stěhovat se k nám. Já jsem si tu také velmi zvykla a vytvořila si nejen pracovní život, ale také svůj osobní, a to nemluvím pouze o svém manželství. Mám tu přátele, aktivity, koníčky, které mě tu drží.

Navštívila jste okolní státy Bahrajnu? Co Vás tam nejvíce zaujalo?
Má úplně první cesta do okolních států se konala ještě předtím, než jsem se sem přestěhovala, a to konkrétně do Spojených Arabských Emirátů a Ománu. Když jsem v Bahrajnu poté začala žít v roce 2019, moc jsem si přála se podívat do Saúdské Arábie. V té době ale byl tento stát turistům nepřístupný, žádná turistická víza nebylo možné obdržet, ale již v témže roce v říjnu se Saúdská Arábie otevřela a já ji tak mohla konečně navštívit. Byla to pouze jednodenní cesta, ale velmi intenzivní zážitek z úplně jiné kultury. Ačkoli by se mohlo zdát, že Bahrajn a Saúdská Arábie nejsou až tak rozdílné, není tomu tak. Od té doby jsem se tam ještě podívala několikrát a pokaždé se nestačím divit, jak rychle se tam vše rozvíjí, a to i na hudební scéně. Tento stát je velkou inspirací pro mě i pro svět.

Markéta Dietzová 
•  narodila se v malé vsi Všechlapy nedaleko Teplic do rodiny hudebníků, houslistů
•  její maminka je členkou prvních houslí v Severočeské filharmonii Teplice a otec ředitelem
•  již v útlém věku začala hrát na housle
•  po Základní umělecké škole absolvovala Pražskou konzervatoř
•  absolvovala též obor Hudební management na Akademii múzických umění v Praze
•  ve spolupráci s Lions Clubem Teplice uspořádala několik sérií charitativních koncertů na pomoc lidem na Filipínách, Sýrii, ale také v České republice
•  působila jako asistentka prezidenta Evropské hudební akademie Teplice – Praha
•  v roce 2019 se odstěhovala do Bahrajnu
•  v současné době vykonává pozici ředitelky Bahrajnského hudebního institutu
•  spolupodílela se na založení Bahrajnské filharmonie, kde je současně ředitelkou a členkou prvních houslí

(red.)