Paní Anna Pavlíčková se s námi podělila o svůj vánoční příběh:
Taky máte tak náročné Vánoce? Naše takové na začátku nebyly, ale to jsme byli jen já, on a pes. Jezdili jsme na parádní Vánoce do mamahotelů, kde bylo vše nachystané a my jen nasávali vánoční atmosféru. V ušáku, s horkou čokoládou a praskajícím ohněm v krbu. Kdo by řekl, že za 10 let budou naše Vánoce vypadat úplně jinak.
Od té doby, co máme tři děti, máme opravdu o zábavu postaráno. Přiznávám se, že v době adventu často zelenám a stává se ze mě škodolibý Grinč, který nemá rád Vánoce. Na rozdíl od něj se snažím na sobě nedat nic znát, protože vím, že za ten konečný výsledek to stojí.
Nynější sestava naší domácnosti jsou tři děti: Elenka, Táďa a Viktorka. Někde za nimi vlajeme my, věčně utahaní rodiče. Máme i domácí mazlíčky: psa a činčilu, kteří už jsou oba věkem na špatné straně desítky.
Vánoce se snažíme ze všech sil držet české, tradiční a zdravě minimalistické: Ježíšek, kapr, krájení jablíček, skleněné ozdoby, pohádky… ale Santa se soby nám šlapou na paty, protože na rozdíl od Ježíška jsou všude.
Advent u nás začíná koncem listopadu, kdy se pořádá hodně akcí ve městě, kterých se zúčastňujeme. V tomto období navštívíme třeba dílničky, trhy, divadla. Taky v tu dobu píšeme Ježíškovi. Nejstarší letos poprvé opravdu psala. Mladší Táďa nakreslil snad veškerou stavební a vojenskou techniku. Nejmladší udělala na dopis několik koleček a klikyháků, které omylem pokropila kakaem. Se slovy zklamání, že tu kačenku chtěla žlutou, neměla daleko do pláče. Pak ale zhodnotila, že teď to vypadá jako tygr, takže by chtěla jeho. Samo sebou živého a bude prý spát u ní v posteli. Krmit ho budeme masem od řezníka, protože tam je lepší než ze sámošky. Rozumbrada, kde to asi slyšela?
Následuje Mikuláš a jeho banda. To se vždycky začne synáček ubezpečovat, sadou dobře položených otázek, zda bych ho dala čertovi. Vždy odpovídám, že by mi ho nejpozději ráno vrátili a určitě bych ho nedala.
Taky je tu kolotoč školních povinností: jarmark, sbírka pro útulek, vánoční besídky nebo zdobení stromečku. To vše 3x pokaždé v jiný den a v jinou hodinu. To už grinčovatím značně.
Po Barboře, kdy třešňová větvička zase začne kvést a já jsem se zase neprovdala, to začne.
Pokaždé trnu, kdy se ozve: ,,Mami, budeme mít živého kapra?“ Tak přesně takhle nevinně, u nás začíná komedie kolem štědrovečerní večeře. O pár dní později svorně přikyvujeme nad kádí a už ho neseme v síťovce. Cestou mu vymýšlíme jméno a děti se shodnou na Edovi. Nevím, jestli mám více litovat sebe nebo Edu. Doma mu napustíme vanu a nejmladší dceru včas zastavím s šumivou koulí do koupele. Načež mi říká: ,,Kapl bude mít blublinky.“ Nebude, jediný, kdo si dá večer bublinky (z lahve) budu já! Pak přichází Edův konec, kdy se musím postavit na druhou stranu barikády a místo zachraňování životů, jednoho tvora o něj připravit. Bum! Tak Edo, teď se budeš smažit na oleji. V duchu jsem ráda, že to šlo tak hladce a vracím se k bublinkám se špuntem.
To jsem ještě nevěděla, co nás čeká s novodobým stojanem na stromeček, který připomíná pytlácká železa na medvěda! Ale nebudu předbíhat.
U nás se strojí stromeček den předem, aby měl kam dát dárky Ježíšek. Tak jsme se do toho pustili. První se musí dát stromeček do stojanu. Letos jsem se pochlapila a koupila nový stojan, protože ten starý nebyl moc stabilní.
Vyndám ho z obalu, děti odháním do bezpečné vzdálenosti a návodem se samozřejmě nezdržuji. Muž vezme stromeček, já stojan a rukou přidržuji konec kmínku, aby zapadl tam kam má. Zmáčknu páčku a lup ho! Pytlácké oko mi škrtí ruku! Bolí to ukrutně, ale nedávám na sobě nic znát. S přiškrcenou a dřevěnící rukou čtu návod. Bod 1. – Čtěte návod. Bod 2. – Seznamte se s bezpečnými postupy užívání výrobku. Až bod 5. mi poskytl záchranu. S viditelnou úlevou, že nejedeme na urgent a s ironii v hlase protřelého čtenáře návodů, řekl muž dětem: ,,A takhle děti dopadnete, pokud nebudete číst návod!“ Děti se otřepaly velice rychle a od syna jsem dostala pochvalu slovy: ,,Mami, jseš hustá, mě by to děsně bolelo!“ Bolelo a jak!
Následovalo umístění vánoční špičky, které dělá vždy nejmladší a nejlehčí člen rodiny. Tatínek tedy vezme Viky, Viky špičku a tu nasune na stromeček. Jakmile máme hotovo jdeme na věšení ozdob všech různých tvarů. Pokaždé se u toho skoro pohádáme, jestli už to stačí nebo ještě nějaké přidáme. Letos jsme ani žádnou nerozbili. Každoročně jeden až dva kousky odnesou dětskou snahu pomáhat. Poslední dáváme světýlka, ale já na to nemám trpělivost. Muž reptá, že nesnáší zamotané kabely a po půlhodině rozmotávání ho slyším nadávat, že stejně nesvítí. No, aspoň je vyhodíme krásně rozmotané!
Večer jdu spát s vědomím, že dvě hlavní činnosti dne mám hotové. Edu v trojobalu a stromeček prohýbající se ozdobami v bezpečném stojanu.
Brzy ráno se potají kradu s dárky ze skrýše ke stromečku. Jdu několikrát a v jedné chvíli šlápnu na kostičku lega na koberci. Bleskne mi hlavou, že tyhle Vánoce budu rozlámaná jak tabulka čokolády. S bolestivým výrazem se dobelhám zpět do postele a čekám na rozzářená dětská očka. Nedají na sebe dlouho čekat a budí mě radostné výkřiky od stromečku. Hned hodnotí, čí jsou ty velké a kdo bude mít měkouše s trapně novým pyžamem. Viky se hned chrtí a než vylezu z postele, už je natržený balící papír. Vysvětluji, že musí počkat do večera. Kupodivu čeká, což mě překvapí a potěší zároveň.
K snídani si všichni dáme vánočku, s kterou jsem se tak piplala. Je výborná, i když na pohled, jak to říci kulantně: rustikální. Když se zakousnu do vánočky s poctivou vrstvou másla ozve se: ,,Mami, jak je to s tím prasátkem, když nebudu jíst?“ Vysvětluji a dostává se mi odpověď, že letos to tedy zmákne. K nejstarší se přidává i mladší a společně verbují i mě a muže. Dobrá tedy, snídaně se pro tentokrát nepočítá.
Jak nám tradice velí, jedeme krmit lesní zvířátka. Tohle je naše nejoblíbenější tradice, zvlášť když je venku krásné počasí. Cestou kňourá mladší, že má hlad a jmenuje všechno, co by si teď dal. Jedeme do lesa, kde je blízko krmelec. Lesní zvěři vezeme mrkve, jablíčka a pro jejich legraci i přestárlého loveckého psa.
Ptám se muže, zda má hlad. Ten se šibalsky usměje a zašeptá, že než jsme odjeli, dal si chleba se salámem. No jasně! Přece poslední díl adventního salámového kalendáře. Každý den si poctivě ukrajoval vyznačený kousek, až mu zbyla štědrovečerní špička, kterou si zkazil jedinečnou možnost vidět zlaté prasátko! Nechápu, ale šilhám hlady a závidím.
Cestou domů se stavíme na hřbitově a zapálíme svíčky těm, kteří s námi už být nemohou.
Doma si dáme skvělou čočkovou polívku s opečenou slaninkou. To abychom měli v dalším roce spoustu peněz. Pozor, tuhle tradici nedoporučuji, protože nefunguje. Nejstarší se snažila držet půst, ale vůně slaninky je natolik přesvědčivá, že zvolá: ,,Prasátko zkusím zase příští rok!“ a žene se ke stolu. Mladší začíná natahovat moldánky, že prasátko nebude, že se těšila, že bude mít svačinu. Pro koho? No, přece pro toho tygra!
Po obědě se koukneme na pohádku, cpeme se u toho cukrovím, drobíme po gauči a mudrujeme, co máme v balíčkách. Hlavně je čas na tradice, takže krájíme jablíčka a házíme pantoflí. Zjišťujeme tak, že všichni přežijeme a vdá se jen nejmladší.
Následuje několik velmi záludných otázek o Ježíškovi. Například jestli má ještě plínky nebo jak unese tolik dárků.
Navečer vyráží děti s tatínkem na světýlka. Jdou do ulic mezi vilky a koukají, kdo má jakou světýlkovou výzdobu. Moc je to baví. Já zatím přichystám obaleného Edu s bramborovou kaší a vše potřebné ke štědrovečerní večeři. Ve stanovený čas se všichni nahrneme do jídelny a začíná to nejhezčí. Tím je společná večeře, kdy máme všichni šupinu pod talířem a připravený jeden talíř pro náhodného hosta. Jako každý rok nikdo nepřijde, naštěstí. Nezapomínáme ani na našeho psího bracha, který dostane speciální kapří konzervu. Abychom trochu natáhli čas a pozlobili netrpělivé děti, tak uklízíme kuchyň. Pak to teprve vypukne. Nejstarší čte jmenovky a rozdává dárky. Děti nejprve zhodnotí, jestli mají nechtěného měkouše nebo nadějného tvrďáka. Tvrďák totiž značí krabici a ta zas hračku.
S mužem můžeme konečně spočinout se spokojenými úsměvy. Děti jsou nadšené a rozbalují své dárečky. I my rozbalujeme dárečky. Muž je nadšen a já jásám. Z nápaditého seznamu dárků pro mě, který jsme mu sepsala, mi vybral ty, které jsem chtěla nejvíc. Po zbytek večera jsou děti hodné a hrají si s novými hračkami. Nic zajímavého se, zaplaťpánbůh, už u nás neděje a jdeme všichni pozdě spát.
V noci mě vzbudí věta: ,,Maminko, kde mám toho tygra?“
Taky jste tak unavení?
