Libor Ernst Neumann, Holanďan, který první polovinu života prožil v Teplicích, nám poslal povídku, kterou sám napsal. Podělíme se s Vámi o úryvek z povídky. Ale napřed pár slov autora.
Frits je silný a odvážný černý mravenec. Majka je překrásná a velmi temperamentní červená mravenčí dívenka. Tito dva se setkají na hranici, která rozděluje území černých a červených mravenců. Je to láska na první pohled. Jejich láska je zakázaná, a tak spolu musí uprchnout do neznámé ciziny, a přitom zažijí mnoho různých dobrodružství. Naštěstí se dostanou do země, kde je mravencům úplně fuk, jakou máš barvu. Majka a Frits jsou přijati do téhle velmi vyspělé mravenčí společnosti. Brzy si získají oblibu všech černých a červených mravenců, ale musí slíbit, že se přizpůsobí jejich způsobu života. To pro ně není problém, až na to, že se jim nepodaří změnit jejich původní přízvuk. Získají si výborné přátele, se kterými prožijí všelijaká možná, a dá se říci i skoro nemožná dobrodružství, humorná, nebezpečná, erotická, ale také tragická. Tento příběh by měl nás, lidi, přinutit k zamyšlení o tom, co v posledních letech prožíváme a uvědomit si, že tak, jak my všemocní lidé se světem, a také s námi samotnými zacházíme, je naprosto nepochopitelné.
Někde daleko v překrásné krajině, kam člověk ještě nestačil položit svoji vše zničující stopu, stojí skalka. Ne moc velká, ale dost na to, aby za krásného počasí dokázala zachytit hodně slunečních paprsků. Ale jen na jedné straně. Na druhé straně vládl věčný stín. A právě tam si založili osadu černí mravenci. Bylo jich na tisíce a vynikali svojí pracovitostí, chytrostí a také byli na jejich velikost velmi silní. Měli různé povinnosti, dělnice se staraly o vajíčka, která jim ve velkém množství dodávala mravenčí královna. Pak tam byli lovci, kteří se každý den vydávali do okolí lovit všelijaké pochoutky, jako stonožky, housenky, žížaly a také velmi chutné škvory. Velmi důležití byli také hlídači jejich hranic. Dnes, jako ostatně každý den, bylo v osadě velmi rušno, královna byla zase ve formě a vajíčka z ní lítala po desítkách najednou. Dělnice pobíhaly s vajíčky sem a pak zase tam a opatrně je někam pokládaly, ale ne na dlouho, aby se neproležela.
V jednom z těch vajíček spinkal náš budoucí hrdina. Často se mu z toho stěhování udělalo i nevolno, ale protože ještě nikdy nejedl, tak se nemohl vyzvracet. Jednoho krásného slunečného dne, což v osadě nebylo vidět, protože, jak už víme, tam byl věčný stín, se náš hrdina prokousal z jeho vajíčka. Žádná sláva pro něj, protože se ten den prokousaly ještě stovky dalších mravenečků. Sám si rychle našel volný koutek a pozoroval vše, co se kolem něj dělo. Obdivoval pracovitost dělnic i dělníků, ale hned si uvědomil, že tohle pro něj není a že to dělat nebude. A tak, když se ho po několika letech královna zeptala: „Čím chceš být, chlapče?“, tak hrdě odpověděl: „Já se chci stát hlídačem hranic.“ Královna s tím souhlasila a náš hrdina absolvoval školení na hlídače hranic. Zkušení hlídači ho naučili vše, co k tomu bylo zapotřebí. Také mu bylo vysvětleno, proč je hlídání jejich hranic tak důležité. Na druhé straně skalky mají totiž osadu jejich úhlavní nepřátelé – červení mravenci a ti se stále pokoušejí jejich hranici překročit a lovit na jejich území. Černí mravenci nenávidí ty červené a obráceně je tomu taky tak. Podél hranice se často odehrávají bitvy a někdy i se smrtelným koncem.
Brzy nadešel den, kdy náš hrdina měl jít se třemi kamarády poprvé hlídat hranici. Co se však nestalo. Jeho kamarádi si tajně vyrobili alkoholický nápoj a tak se opili, že nemohli ani chodit, natož hlídat hranici. Tak se náš hrdina rozhodl jít hlídat sám a protože se teď cítil velmi důležitý, tak se rozhodl dát si sám jméno Frits. Ostatní černí mravenci jména neměli a taky je to vůbec nezajímalo. Frits se sám procházel kolem hranice a doufal, že se červenáči dneska o nic nepokusí. V tom zahlédnul pod malým lístkem červenou nožičku. Frits rychlým pohybem lístek odhodil a chtěl se svými ostrými čelistmi zakousnout do nepřítele, ale v tom úplně ztuhl a nebyl schopen žádného pohybu. Jediné, co u něj fungovalo byly oči a ty viděly ležet na trávě krásnou červenou mravenčí dívenku.
Frits úplně zapomněl na svoji povinnost a obdivoval překrásnou postavu červeného děvčete. Pak se přeci ovládl a přísně na ni vyštěkl: „Co tu děláš? Tady nemáš co hledat!“. Červená krasavice třesoucím hlasem odpověděla: „Já, já, já jsem zabloudila a omylem přešla hranici, a přitom jsem si poranila levou zadní nožičku.“ Fritse se zmocnil pocit, který ještě neznal. Byl to soucit. Co nejvlídnějším hlasem dívenku oslovil: „Já ti ukážu cestu zpátky, ale musíme si pospíšit.“ „Jenže já teď nemohu moc rychle běžet, protože mě ta nožička bolí,“ řekla kráska a dívala se na Fritse s obdivem a ano, skoro láskyplně. Frits z toho trošku znervózněl a řekl: Tak si mi vlezeš na záda, já tě přes hranici odnesu a zítra můžeš jít zase za tvým červeným přítelem.“ „Já žádného červeného přítele nemám, a taky jsem nikdy neměla,“ zvolala kráska, ale když mi pomůžeš, budu ti moc vděčná. Ale nejdřív ti chci říct, že mám také jméno. Chceš ho vědět?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Frits. „Jmenuji se Majka a jaké jméno máš ty?“ „Jmenuji se Frits a rád ti pomůžu,“ zněla jeho odpověď. „Tak dobře,“ souhlasila Majka, vlezla Fritsovi na záda a pevně se k němu přitiskla.
A tak takhle vyrazili k hranici. Z dálky vypadali jako siamská dvojčata. Frits cítil Majku na svých širokých zádech a při každém kroku se mu zrychloval tep. Co se to se mnou děje? ptal se sám sebe. Za krátkou chvilku přišli k hranici a Frits řekl: „Majko, teď už ale musíš jít dál sama, protože by určitě nebylo dobře, kdyby tě vaši viděli s černým mravencem.“ „To je pravda,“ souhlasila Majka a pak dodala: „i když nechápu, proč to tak musí být.“ Na to Frits neměl odpověď. „Jenomže já tě chci zase vidět, a často!“ zvolala Majka. „Já tebe taky, Majko, a mám dobrý nápad. Zítra ve stejnou dobu mám zase službu. Přijdu na tohle místo, a když sem zase zabloudíš, budu moc šťastný.“ Já určitě zítra zabloudím, to ti, Fritsi, slibuji,“ řekla Majka nadšeně. „Nožička mě už nebolí, a tak si musím pospíšit,“ a odcházela k osadě červených mravenců. Frits se za ní díval a uvědomil si, že tohle byl zatím nejhezčí zážitek v jeho zatím krátkém životě.
Cestou zpátky potkal Frits své tři, ještě trochu opilé kolegy. Ti se mu velice omlouvali a prosili ho, aby neřekl královně, že zanedbali svoji povinnost. „To je přece jasné, nejsem žádný žalobníček“, uklidnil je Frits. „A viděl jsi nějaké červeňáky?“ ptali se tři zvědaví opilci. „Ani jednoho,“ zalhal Frits.
Když Majka přišla do jejich osady, tak všichni už spali. To je dobře, aspoň nemusím nikomu vysvětlovat, proč jsem přišla tak pozdě. Lehla si na své místečko, zavřela svá krásná očička, a hned myslela na Fritse. „Kde jsi se tak dlouho toulala?“ ozval se jeden z jejích bratříčků, který se zrovna probudil. „Ale, trošku jsem zabloudila.“ „Tak to jsi tedy hloupá,“ odpověděl bratříček a zase usnul. To jsem ráda, že jsem dnes byla hloupá, řekla si Majka a s úsměvem usnula.
Frits se vrátil do svého a hned se pustil do jídla. Spořádal velký kus škvora, kterého lovci ulovili. Pak si šel lehnout, začal myslet na Majku a těšil se na příští setkání.
Druhý den řekl svým kolegům, kam jde hlídat, a že na to stačí sám. „Jak chceš, my tedy půjdeme jinam,“ souhlasili jeho kamarádi. Frits byl jako trní a byl na hranici o dvě hodiny dříve. Takže měl pocit, že čeká nekonečně dlouho. Toužebně vyhlížel Majku, avšak zatím stále marně. V momentě, když už ztrácel naději, se za ním ozval její tichý hlásek: „Fritsi, já jsem tady, za tebou.“ Frits se otočil a uviděl Majku v měsíčním světle, krásnou a svůdnou. „Majko, ty ani nevíš, jakou mám radost, že tě zase vidím.“ „Ale vím,“ řekla Majka, „stejně velkou jako já. Ale nemluv tak nahlas, protože cestou za tebou jsem zahlédla dva naše hlídače. Naštěstí oni mě ne. Ale teď tě chci pozdravit“ a Majka přitiskla svoji krásnou hlavičku k Fritsově. Óóó, jak je to příjemné, řekl si Frits a obejmul všemi svými nožkami její krásné tělíčko. A pak, jak se sluší a patří pro dva zamilované, se úplně oddali milostné hře.
Měsíc mohutně svítil na jejich štěstí. Frits a Majka rozrušení láskou zapomněli na to, že je možné je vidět i z velké dálky. A v tom je najednou spatřili z obou stran hranice černí i červení hlídači a hned k nim běželi. Frits si toho všiml a odstrčil od sebe láskou opojenou Majku. „Musíme rychle pryč, Majko, blíží se k nám hlídači a z obou stran.“ A tak se dali na útěk. Oba věděli, že když je chytnou, tak je čeká nejtěžší trest.Ale nemohli ani doprava, ani doleva a tak běželi rovně, aniž věděli kam. Utíkali, jak nejrychleji mohli, ale přesto se hlasy rozzuřených hlídačů rychle blížily.
Přiběhli k řece a nemohli dál. Frits se otočil a byl pevně rozhodnut bránit sebe, ale hlavně Majku, až do trpkého konce. Vtom spadl přímo před jejich očima javorový list na okraj řeky. No, tak řeka to zrovna nebyla, ale takový potůček. Pro mravenečky to ale byla obrovská řeka. Majka nebyla jenom krásná, ale i chytrá a řekla: „Fritsi, pojď, vlezeme si na ten list a on nás možná převeze na druhou stranu řeky.“ A tak také udělali. Frits se vší silou odrazil od břehu a list se dal do plavby. Byl také nejvyšší čas, protože červení i černí hlídači se přihnali ke břehu. Když viděli, že jim Majka a Frits unikli, tak se začali prát mezi sebou.
Majka a Frits se na ně dívali z jejich plavidla a Majka řekla: „Víš, Fritsi, když se na to dívám, tak jsem ráda, že jsme utekli. Myslím, že se mi nebude stýskat po tom životě, co jsem doposud prožila. Jsem šťastná s tebou a věřím, že i ty se mnou. „No, to si piš,“ odpověděl Frits. Chytrá Majka pak dodala: „Když ten konec listu trochu ohneš nahoru, tak to bude jako plachta a vítr nás rychleji dopraví na druhý břeh.“
Libor Ernst Neumann
Před 73 lety se v nizozemském Amsterodamu, českému brusičovi drahokamů (absolventovi šperkařské školy v Turnově) a jeho nizozemské manželce, narodil syn Libor. V roce 1954, když bylo Liborovi 5 let, se rodiče a jejich 3 děti odstěhovali do Československa. Bylo to velké otcovo přání, kterého pak velmi litoval a po těžké nemoci v roce 1959 zemřel. Přestože Libor a jeho bratr i sestra vyrůstali v Teplicích ve velmi skromných podmínkách, tak rád a často s úsměvem vzpomíná na své dětství, školu a kamarády. Po školní docházce se v Dubí vyučil strojníkem sklářských automatů, což se mu později v Nizozemském sklářském městě Leerdamu (sesterské město českého Nového Boru) velmi vyplatilo.
Libor nastoupil v roce 1968 do vojenské služby v Tachově, a tak si při té příležitosti mohl vychutnat vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po devíti měsících služby utrpěl vážný úraz, který ho připravil o levé oko. V roce 1973 se oženil s jeho Hankou, s kterou se společně s jejich dvěma dětmi v roce 1979 odstěhovali do jeho rodného Holandska. Nebylo to vůbec jednoduché, ale s pomocí přátel a kamarádů se dílo podařilo. V Holandsku byla celá rodina dobře přijata a po malých nesnázích se novým podmínkám a zaměstnání rychle a úspěšně přizpůsobila. Libor vždy rád četl a taky někdy něco, většinou humorného napsal, a pak s tím obtěžoval manželku i děti, většinou s úspěchem.
Během období coronaviru, když se nic nesmělo, se Libor rozhodl napsat delší příběh, který nám připomene události posledních let, a to v mravenčím podání. Libor s Hankou každý rok navštěvují Teplice, kde mají stále příbuzné a přátele a doufají, že v tom budou ještě dlouho pokračovat.
