Říká se, že hudba je dar od Boha – univerzální dorozumívací prostředek pro lidi na celém světě bez ohledu na to, jakým mluví jazykem. Pro Petra Kašpara se hudba stala koníčkem, povoláním, osudem. Bývalý dlouholetý člen Severočeské filharmonie v Teplicích a stávající šéf známé teplické kapely Clarinet Society je znám také jako nadšený popularizátor hudby.
Velmi krásným počinem v tomto směru je několikaleté Hudební setkávání se seniory spolku Zvonkohra. Celkem těchto krásných potkání s Petrem a hudbou bylo šedesát. Vyprávění o nejkrásnějších hudebních skvostech, skladatelích i interpretech a také o životě, jeho krásách i těžkostech, se stalo pro nás všechny ve spolku krásným dárkem, který jsme od Petra pravidelně dostávali. Na závěr celého cyklu Petr připravil Francouzský šanson, hudbu lásky a srdce. Osobnosti Edith Piaf, Gilbert Bécaud, Mireille Mathie, Yves Montand, Charles Aznavour. Tohle setkání bylo mimořádné, emocionální, nezapomenutelné, noblesní tečka za poznávacím cyklem.
Během několika let jsme poznali Petra Kašpara nejen jako skvělého muzikanta a znalce hudby, ale také jako člověka. Citlivá a vnímavá duše, jasný a čistý pohled na život, dokonale čestný a charakterní muž. S hlubokou úctou se před Vámi skláníme, Petře a co nejsrdečněji děkujeme za krásné společné chvíle.
A sám Petr Kašpar o svém celoživotním muzicírování:
„S hudbou jsem vyrůstal, měli jsme ji v rodině. Moje maminka velmi ráda a dobře zpívala, a také často, klidně třeba při válení těsta na nudle. Důležitým vzorem byl pro mě strýc Jiří Mihule, profesionální hudebník a skladatel a jeho syn, můj bratranec, bývalý sólo hobojista České filharmonie. Ti mě formovali. I jinak bylo v té době z čeho čerpat. Hrálo se všude. Pamatuji například velké dechové orchestry, které už dnes jen tak neuslyšíte. Ve čtrnácti jsem dostal klarinet a stal se žákem hudební školy, nicméně, co se týká povolání, přednost před hudbou dostalo řemeslo – vyučil jsem se strojním zámečníkem. Pak přišel povolávací rozkaz a vojna. Měl jsem to štěstí, že posádková hudba v Klatovech zrovna hledala klarinetistu a já byl vybrán. Po vojně následovalo angažmá v teplické operetě. V roce 1977 jsem dokončil dálkové studium na konzervatoři v Teplicích. Později jsem pak na této škole vyučoval předmět, který se jmenuje Hra z listu a studium orchestrálních partů. No, a mezitím uběhlo mých 45 let v Severočeské filharmonii, s níž jsem se rozloučil před pěti lety. Nezapomenutelné, ale muzikantsky jednoznačně nejnáročnější byly u filharmonie zážitky s hudebními díly takových autorů jako Čajkovskij, Mozart, Beethoven. K výborným představením, na nichž jsem měl to štěstí se podílet, určitě patří Hvězdy z Broadwaye. Diváci si jistě vzpomenou na úžasné výkony amerických muzikálových zpěváků.“
Za podklady k článku redakce děkuje Ing. Heleně Voctářové z teplického seniorského spolku Zvonkohra.
