Minulý týden jsme Vás informovali o tom, že se Adéla Citová stala Sportovcem roku Ústeckého kraje za rok 2019. Dnes se k tomu vracíme s tím, že Vám sportovkyni přiblížíme rozhovorem, který nám Adéla poskytla pro vánoční vydání časopisu RegioRevue v roce 2018.
Další světová šampionka z Loun
Česká republika čekala 8 let na svou mistryni světa v aerobiku.
Adéla Citová z Loun se v říjnu v nizozemském Leidenu stala teprve třetí Češkou v historii, která světový titul vyhrála. Navázala tak na Olgu Šípkovou a Denisu Barešovou, navíc na šampionátu získala stříbro v soutěži týmů. Reprezentantka Juniorského Fitness klubu Louny, která trénuje i na pražské Dukle, byla už loni na MS stříbrná, k tomu má doma ještě stříbro z evropského šampionátu a tři domácí tituly.
Citová, která dříve bydlela v Chomutově, byla hodně živé dítě, pohyb ji bavil odmalička. Není proto divu, že ji její maminka přivedla na aerobik.
Je to už jedenáct let.
Na závodech jste hodně namalovaná, což je při aerobiku normální. Poznají vás pak fanoušci, když se odlíčíte?
Nepoznají! (smích) Jsem jako jiný člověk. Když mě někdo zná v civilu, tak mě nepozná na fotce ze závodů, ve dresu a namalovanou. To samé se děje naopak. (smích)
A musela jste se malovat už jako dítě, když jste s aerobikem začínala, nebo se to v dětských kategoriích nemusí?
U dětí se na to jde velmi opatrně. Když jsou malé holčičky přemalované, tak to prostě není hezké. Ani my jsme se jako malé holky tolik nelíčily.
Máte na malování specialistky, nebo se malujete sama?
Malujeme se s holkami z klubu navzájem. To samé i s česáním drdolů.
Hodnotí rozhodčí i make up?
Není to přímo hodnotící kritérium. Je to spíše pro zvýraznění našeho obličeje a naší mimiky.
A co ještě rozhodčí po vizuální stránce závodníka hodnotí? Třeba i to, jestli není moc tlustý, jestli má dobrou figuru? Je to v aerobiku třeba tak, že silná holka ho nemůže dělat?
Určitě ne. Když jsem lehčí, tak se mi cvičí líp. Ale to jsem já a moje tělo. Nechci nikomu říkat, aby zhubnul, protože říkat to holkám v mém věku nemusí být vždy bezpečné. Rozhodčí mají rádi svalnatá těla, ale body nám za to nedávají.
Musíte se hodně při jídle krotit?
Po sezoně mám volnější období, kdy si dám, co chci. Ale jinak se dost hlídám, protože miluji sladké a hlavně čokoládu! Strava je hodně důležitá. Před závody jím převážně zelenou zeleninu, maso a vajíčka.
Jsou novinářské otázky, které nemáte ráda? Třeba když se vás ptají, jak náročný vlastně aerobik je, jestli se za ty dvě minuty, které vystoupení trvá, vůbec zpotíte?
Na to už jsme trošku alergické, protože nás ty „dvě minuty“ stojí velké úsilí. Někdo si to ani neuvědomí, ale zkuste si sprintovat do toho dělat kliky, skoky, provazy, dřepy, kotouly a ještě se hezky usmívejte a dělejte, že můžete. (smích) Dřeme prakticky celoročně, na jednu sestavu před závodem se rozcvičuji hodinu. Opravdu je to hodně náročné. Není to jen sport, je to životní styl.
Troufla byste si třeba do cirkusu děla artistku?
Vůbec ne! (smích) Ne, že bych nebyla otevřená novým věcem, ale to je úplně něco jiného a po cirkusu netoužím.
Dá se v zahraničí aerobikem uživit? Nebo existují nějaké exhibice, při kterých dostanete i zaplaceno?
Aerobik není známý sport. Tudíž není ani dobře placený – když to srovnáte třeba s ostatními sporty. Proto se aerobikem uživit nedá. Něco malého se vydělat dá, ale jako zaměstnání to brát nelze.
Pomohlo by mu, kdyby se dostal na olympiádu?
Myslím si, že by se aerobik především více zviditelnil a už by lidi opustila ta myšlenka, že to je jen nějaké retro tancování. Na zařazení do olympiády čeká spousta sportů a my v této frontě čekáme také.
Jaké vlastně máte ještě mety v aerobiku? Přeci jen jste mistryně světa. Tak co ještě je víc, čeho můžete dosáhnout, když s olympiádou to nevypadá žhavě?
Je pravda, že na olympiádě aerobik ještě dlouho nebude. Takže naše nejvyšší meta je mistrovství světa, kde se pokusím titul obhájit. Stále ještě ale nemám nejcennější kov z mistrovství Evropy.
Ty dvě minuty náročné fyzické zátěže pilujete několik týdnů, měsíců. Jak se vaše sestava dává dohromady?
Hudbu si vybírám z písniček, které se mi líbí, umím se pak do toho položit. Ve studiu se to pak zremixuje, vytvoří se na hudbu sestava. Musí se vychytat i mimická část do různých zvuků, musí korespondovat s hudbou. A musí tam být i povinné prvky, které mají bodové ohodnocení. Musíme správně rozdělit skoky, vše dobře nakomponovat, rozložit časově a bodově. Než to vypipláme, tak to nějakou dobu trvá. Letos se nám sestava opravdu povedla, i hlavní tuzemská rozhodčí Jana Hájková nám ji chválila. Na šampionát jsem proto odjela s dobrým pocitem, že ta sestava je dobře postavená. Záleželo už jen na mně, jak se mi jí podaří zacvičit. Od nějakého ledna a února cvičím to stejné. Mění se jen nějaké maličkosti, třeba když mě rozhodčí upozorní. Ale jinak je stejná hudba, vše.
Na mistrovství světa jste svou sestavou dostala diváky v hale do varu. Nemíváte před početným publikem trému?
Jelikož se závody odjakživa konaly v halách, kde byla spousta lidí, tak z toho nervózní nejsem. Větší trému mám z toho, že ty lidi ode mě očekávají perfektní výkon. Když mi fandí, je to, jako kdyby se mnou soucítili a chtěli pro mě jen to nejlepší. A to mě vždy nakopne!
Na šampionátu jste dostala hodně vysokou známku, 9,2, což nebývá obvyklé. Překvapilo vás to?
Ano, překvapilo! Průběžné hodnocení během závodů nesleduji, takže když mi to holky potom řekly, zůstala jsem jenom zírat. Celé to bylo úžasné. Nejdřív jsem si ani pořádně neuvědomila, že jsem mistryní světa. Dosáhla jsem vážně velkého úspěchu, docházelo mi to pomalu. To, že jsem teprve třetí Češka, která šampionát vyhrála, je pro mě možná ještě víc než to zlato. Těší mě i to, že o mě mají zájem média. Díky tomu se náš sport více dostane do podvědomí veřejnosti. Velkou radost z mého úspěchu měli i rodiče, byli na mě náležitě pyšní. Jsem ráda, že mohli být na závodech se mnou.
Úspěšná chcete být i na jaře při maturitě. Pocházíte z rodiny, která měla a má ráda sport. Měla jste to díky tomu lehčí, co se týče tolerance rodičů školy?
Pro nás je nejdůležitější vzdělání, takže škola musí jít souběžně se sportem. Když se občas potřebuji více věnovat sportu, školu nesmím zanedbávat a musím si vše doplňovat. Mám individuální vzdělávací plán, tak mi i ve škole vycházejí vstříc a za to jsem ráda.
Jak je nyní pro vás náročné připravovat se na maturitu? Přemýšlíte třeba o tom, že na pár měsíců zvolníte ve sportu, abyste zvládla odmaturovat, nebo sport nechcete na úkor školy šidit?
Nechci šidit ani sport ani školu. Pořád si říkám, že to zvládla spousta lidí přede mnou, tak proč bych to neměla zvládnout já. Spíš se bojím přijímaček na vysokou školu. Bude to vše hodně časově náročné, ale když si do hlavy nebudu zasazovat pesimistické myšlenky, tak věřím, že to zvládnu.
Jak se váš život změní, pokud se na vysokou školu do Prahy dostanete?
Změní se jen to, kde budu studovat. Protože do Prahy to z Loun není dálka, a tak bych chtěla dojíždět. Doufám, že se do Prahy dostanu! Ráda bych absolvovala přijímací zkoušky na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor fyzioterapie.
Do kolika let se dá aerobik na vrcholové úrovni dělat?
Průměrný věk bych tipla tak 25 let. Ale je to hodně individuální. Zaleží na každém, jaké si vytvoří priority. Také záleží na tom, kolik vydrží tělo. Já chci cvičit, dokud to půjde a dokud mě to bude bavit. Potom bych chtěla pomáhat dalším sportovcům od bolesti jako fyzioterapeutka.
Trénujete denně, v neděli míváte volno. Jak takové vaše volno vypadá, čemu se ve volných chvílích ráda věnujete? Čili koníčky, co vás naplňuje, baví.
Mým koníčkem a zároveň naplněním mého dosavadního života je aerobik, takže ničemu jinému se nevěnuji. V neděli je můj odpočinkový den, kdy také doháním školu.
Musíte se někdy na trénink nutit?
Jasně, že se mi na trénink někdy nechce, ale prostě vím, že musím. Takže jdu.
Trénuje vás paní Jitka Hoffmanová. Je přísná, nebo hodná? Co na vás víc platí a jaký máte vztah?
Trenérka je přísná i hodná. Zaleží na tom, jestli si zasloužím, aby mě pochválila. Jinak mám radši, když mě chválí, že jo. (úsměv) Vztah? Definovala bych ho jako vztah závodnice a trenérky. Tak, jak to je. Povídáme si normálně jako lidi, trávíme spolu spoustu času. Ale jsem to já, která poslouchá a ona, která říká, co mám a nemám dělat.
(red.)
