Nejstarší historie
V letech 1895 až 1915 se důl nazýval Kaiser Franz-Josef Stollen, od roku 1915 Franz Josef Schacht-Neubau a od 1. června 1919 došlo ke změně názvu na Důl Svornost. Po druhé světové válce nesl důl krátce pojmenování „Národní správa Hirschových uhelných závodů. Důl Svornost v Ohníči.“ Důl Svornost v Ohníči patřil mezi staré hlubinné doly Severočeského hnědouhelného revíru. Jeho dolové pole, sahající od Světce k Ohníči, vlastnil Wiener Kohlen-Industrieverein, založený Sasy Mauerem a Lauem. Starší štolou ze Světce bylo roku 1893 otevřeno dolové pole směrem k Ohníči. Jeho velikost byla až tak rozlehlá, že větrací a těžební cesty přesáhly únosnou mez. Proto bylo rozhodnuto vyrazit ještě novou štolu v délce 1 350 metrů o průřezu 6,5 metrů čtverečních, která spojila světecké štoly s Ohníčí. Ražení nové štoly z Ohníče trvalo rok a půl. Když si představíme, že se vše tehdy razilo ručně bez jakékoli mechanizace, jednalo se o úctyhodné dílo. Rychlé proražení štoly bylo také dosaženo tím, že se postupovalo z obou stran. A tak už 11. září 1895 uvedli novou štolu do provozu. Ta měla dvouproudovou lanovku a stružku pro odpadovou vodu.
Se samotnou těžbou uhlí se započalo také už v roce 1895, a to v blízkosti obce Úpoř a vpravo od ní. Později se těžilo rovněž poblíž čedičové průrvy u obce Pohradice. Důl patřil původně uhelné průmyslové společnosti v Teplicích. Ve štole tehdy nebyly k dispozici žádné stroje ani nebyl zaveden elektrický proud, takže horníci museli fárat s olejovými svítilnami. V Ohníči stála třídírna a dřevěný most přes řeku Bílinu k nádraží. Stroje umístěné na povrchu byly poháněny parou. V roce 1903 se při dvousměnném provozu vytěžilo celkem 241 tisíc tun uhlí. Pracovalo zde 460 lidí, přičemž pracovní doba v dole činila 9 hodin a na povrchu 10 hodin. Tato pracovní doba se udržela až do konce Rakousko-Uherska v roce 1918. Roční těžba se pak pohybovala až do roku 1909 mezi 230 až 270 tisíci tunami uhlí. Rovněž počet osazenstva zůstával téměř na stejné úrovni. Koncem první světové války došlo také na Bílinsku ke dvěma hladovým demonstracím a stávkám, do kterých se zapojili i horníci z dolu Svornost.
Po první světové válce byla od 18. listopadu 1918, stejně jako na jiných dolech, zavedena osmihodinová pracovní doba a od 1. června roku 1919 závod přejmenovali na důl Svornost. Od roku 1922 došlo na jámě poprvé k zapojení elektrických čerpadel, aby se tak odvodnila místa pod úrovní samospádového odtoku vody. V roce 1923 nastaly ovšem již značné potíže s odbytem uhlí, a proto zůstala na dole pracovat již jenom jedna směna. To mělo přirozeně za následek i snížení počtu zaměstnanců, takže se muselo přistoupit k propouštění. Potíže s odbytem uhlí se ještě více zvýšily v období hospodářské krize ve třicátých letech a trvaly pak nepřetržitě až do roku 1938, kdy bylo vytěženo jen 120 tisíc tun uhlí. Tento poměrně značný útlum se projevil také tím, že v těchto letech nebylo na rozdíl od předešlých dob do zařízení dolu téměř nic investováno. Po záboru pohraničí a za druhé světové války sloužil důl především Němcům. V roce 1943 byla zavedena totální těžba, takže se uhlí dobývalo ve dvou směnách po celý týden včetně nedělí.
Období po 2. světové válce
K osvobození dolu došlo 8. května 1945 a ihned po příchodu ruských vojsk se přikročilo k převzetí vedení dolu od německých vedoucích. Hlavním cílem a snahou se tehdy stalo urychleně zajistit těžbu již v prvních měsících po skončení války, aby se tak vytvořily nejnutnější podmínky pro provoz závodům, které byly na dodávkách nejvíce závislé. Již dne 11. května 1945 bylo zvoleno nové vedení závodu a řízením dolu byl pověřen Oldřich Vích, naddůlním byl zvolen Antonín Hošek, důlním Ferdinand Švejnoha, Antonín Chadima, Josef Kočí a Karel Hejda. Administrativu dolu vedl František Knedhaus s paní Frkovou. Na dole pak ještě nějakou dobu i nadále pracovali němečtí horníci, kteří byli postupně doplňováni českými pracovníky.
Po druhé světové válce nesl důl krátce název „Národní správa Hirschových uhelných závodů. Důl Svornost v Ohníči“. Dekretem prezidenta republiky ze dne 24. 10. 1945 pak byly znárodněny veškeré soukromé doly. V roce 1945 sice bylo vytěženo pouze 160 tisíc tun uhlí, ale do roku 1950 se roční těžba zvýšila na 270 tisíc tun. Roku 1950 začalo v dole docházet k postupné mechanizaci zavedením elektrických vrtaček, pásových i žlabových dopravníků. Dne 1. července 1946 se s dolem Svornost organizačně spojily doly Karolina I v Křemýži a Karolina II ve Bžanech. Od 1. ledna 1952 se důl Svornost stal samostatným podnikem a v roce 1958 byl včleněn do n. p. Důl Stalingrad.
Doprovodné nebezpečné komplikace při těžbě uhlí
Těžbu uhlí v podzemí občas doprovázely různé nebezpečné doprovodné jevy, které ohrožovaly nejen těžbu, ale často i životy havířů. Nejinak tomu bylo též na hlubinném dole Svornost v Ohníči. V padesátých a šedesátých letech 20. století se i zde objevily průvaly s kuřavkami v nadloží. Odstranění takových následků pak trvalo řadu dnů, někdy i týdnů, přičemž zaměstnanci museli nouzově fárat výdušnou jámou pomocí žebříků. Jeden z největších a posledních průvalů nastal 17. prosince 1968, když se před závalem komory protrhly zvodnatělé písky z nadloží a zatopily celou spodní část jižního pole. Odstranění obrovského množství naplaveného písku si pak vyžádalo několik týdnů namáhavé práce, neboť sedlé písky musely být rozředěny vodou a odčerpány do starých nepoužívaných chodeb. Další riziko v důlních chodbách představovala vrstva čediče vzniklá nad slojí, která při styku s uhlím vytvořila přírodní koks. Tyto prostory se špatně zavalovaly a docházelo i k depresním ohňům. Místní ohně a zápary pak vznikaly též náchylností uhlí k samovznícení. Jeden z největších ohňů na dole Svornost nastal roku 1972, při kterém v chodbě shořela veškerá výdřeva i pasová guma v délce 80 metrů. K hašení se tehdy s úspěchem poprvé použilo zaplnění hořícího prostoru kysličníkem uhličitým.
Řada rekordů vytvořená některými hornickými kolektivy
V padesátých letech 20. století stoupal počet zaměstnanců dolu a zároveň se zvyšovala též těžba. V roce 1957 zde pracovalo 540 zaměstnanců a došlo k zaznamenání nejvyšší roční těžby v historii dolu Svornost, která tehdy činila 310 tisíc tun. Při těžbě se vyznamenaly některé hornické kolektivy, které se podílely na řadě rekordů. V únoru 1975 Blahutův kolektiv komorářů vyrubal na každého horníka za směnu 42,25 tun uhlí a v lednu roku 1976 dosáhla tato parta dokonce 43,98 tun na každého pracovníka. Také Huňáčkův kolektiv razičů vytvořil v březnu 1974 rekord ražení chodeb výztuží výkonem 225,42 cm na hlavu a směnu. V listopadu 1974 se mu pak podařilo dosáhnout zvýšení na 230,3 cm. V prosince 1974 zase Dvořákova parta dosáhla výkonu 232 cm na hlavu a směnu. V lednu 1976 Aulíkův kolektiv překonal rekord výkonem 248,32 cm na hlavu a směnu, přičemž už v únoru 1976 byl tento rekord znovu překonán Růžičkovou partou výkonem 252,84 cm.
Likvidace dolu
V sedmdesátých letech se přiblížilo vyuhlení dolu Svornost. Ta byla původně plánovaná do roku 1976, ale podařilo se vytěžit ochranný pilíř jámy Úpoř, čímž se získalo dalších 240 tisíc tun uhlí, takže životnost dolu se prodloužila až do roku 1978. Již od počátku roku 1976 vedení závodu přistupovalo odpovědně a citlivě k zajišťování postupného přechodu techniků i ostatních pracujících na jiné závody, především v rámci Severočeského hnědouhelného revíru. Velká péče byla též věnována zajištění pracovníků pro nový provoz Báňských staveb, které už počátkem roku 1976 započaly s výstavbou nového objektu na někdejším dřevišti dolu. Po úplné likvidaci a zániku dolu se totiž novým provozovatelem staly Báňské stavby Most.
A pak přišel den, kdy byl ze štoly vytažen poslední vozík uhlí. Ten dodnes na náměstí v Ohníči symbolicky připomíná, že tady v letech 1895 až 1978 existoval starý hlubinný důl, který za 83 let vytěžil celkem 16 milionů tun uhlí. Likvidace důlního provozu byla v roce 1978 úspěšně zvládnuta. Stejně tak se podařilo s přihlédnutím ke splnění osobních požadavků zajistit i přechod všech zaměstnanců na jiná pracoviště, zejména pro potřeby okolních dolů. Většina zdejších zaměstnanců – jak techniků, tak i starých havířů, je dnes již na zaslouženém odpočinku. Jistě se i ve svých vzpomínkách či při vyprávění svým dětem, vnukům a pravnukům vrátí někdy do dob, kdy ještě patřili ke zdejšímu hlubinnému dolu Svornost v Ohníči na Bílinsku.
Pavel Kovář
