Ve stínu vzpomínek na nedožité sedmdesátiny legendy československého a českého hokeje Ivana Hlinky zůstalo jubileum jeho souputníka Jiřího Bubly. I on je odchovancem litvínovského hokeje, i on má na svém kontě řadu velkých úspěchů. Se svým velkým kamarádem, jen o jeden den starším, si zahrál nejen v malebném podkrušnohorském klubu, ale také v reprezentaci a v kanadském Vancouveru.
jeden z hokejových dvojčat
Ve stínu vzpomínek na nedožité sedmdesátiny legendy československého a českého hokeje Ivana Hlinky zůstalo jubileum jeho souputníka Jiřího Bubly. I on je odchovancem litvínovského hokeje, i on má na svém kontě řadu velkých úspěchů. Se svým velkým kamarádem, jen o jeden den starším, si zahrál nejen v malebném podkrušnohorském klubu, ale také v reprezentaci a kanadském Vancouveru. Bubla ale není hokejovou veřejností přijímán s tak bezmezným obdivem jako jeho hokejové dvojče Hlinka. Možná proto, že během svého života a sportovní kariéry kromě euforických vítězství zažil i méně slavné okamžiky. S hokejem začínal Jiří Bubla na rybníku. Vyrůstal v Horním Jiřetíně a do Litvínova přijel v devíti letech na nábor. Vzali ho. To už na tehdy ještě nezastřešeném zimáku zvládal hokejovou abecedu Ivan Hlinka. „Potkali jsme se poprvé na školním turnaji. Já v Litvínově ani nechtěl zůstat, protože jsem musel složitě dojíždět. Ivan mezi námi vynikal, já byl jen rybníčkář. Kamarádi jsme ale hned nebyli. Byl jsem z Jiřetína, on z Louky. Po tréninku jsme hned mazali domů. Já musel třemi busy. Ani do školy jsme spolu nechodili. Pořádně jsme se začali kamarádit až v dorostu a pak hlavně v áčku, a to i mimo led. Jinak já začínal jako útočník, přeškolili mě na obránce až v dorostu, když bekové nebyli. Trenéři mi řekli, že umím jezdit dopředu i dozadu. Před tím, než jsem se stal obráncem, jsem dělal Ivanovi křídlo,“ vzpomíná muž, který v naší nejvyšší soutěži odehrál 472 zápasů, v nichž dal 94 gólů. Do ligy naskočil o sezonu později než Hlinka, a to v sezoně 1967/1968. V létě 1969 narukoval do Dukly Jihlava. „Dva roky prázdnin“, ověnčené dvěma mistrovskými tituly, ale nestrávil pouze na Vysočině. Trenéry Dukly totiž při přípravném turnaji nepřesvědčil, putoval proto do béčka, které sídlilo v Liberci. Do Jihlavy dostal zpáteční „povolávák“ až díky zranění obránce Suchého. Kdo ví, jak by se jeho kariéra vyvíjela, kdyby se „Souška“ nezranil. Bubla dal
dokonce ve třetím finálovém utkání Brnu v dresu „vojáků“ jediný gól.
Mistr světa ve 20 letech V téže sezoně se podobně kuriózně dostal i ke stříbru z mistrovství světa ve Švýcarsku, které zároveň pro Československo znamenalo zlato pro mistry Evropy. Soustředění před šampionátem se konalo právě v Jihlavě, Bublu reprezentační trenéři Pitner s Kostkou do mužstva vzali pouze proto, aby při drilu měli čtyři kompletní formace. Před odjezdem na mistrovství se hrála v Praze dvě utkání proti Americe. Při zranění Bednáře dostal šanci 20letý Jiří Bubla. Pevně ji chytil za pačesy, ve Švýcarsku odehrál všechny zápasy! V národním týmu byl poté nepřetržitě až do roku 1979. Získal tři zlaté, pět stříbrných a jednu bronzovou medaili ze světového šampionátu, stříbro z olympijských her a Kanadského poháru. Jeho reprezentační účet? 230 zápasů, 39 gólů. S Litvínovem, za který ofenzivně laděný bek po návratu z Jihlavy hrál, dosáhl nejvýše na stříbro. Jinak hrála „cheza“ v lize spíše druhé housle, častokrát bojovala i o záchranu. Není proto divu, že Bublu s Hlinkou lákaly přední kluby k přestupu. „Po vojně jsem chtěl do Brna, svého času lákalo i Ivana. Kometa měla velké mužstvo, do takového klubu by šel rád každý. Nakonec to nedopadlo.“ Řádění dua B+H si tak užívali naplno fanoušci „žlutočerných“. Označení „hokejová dvojčata“ na ně jde parádně, Bubla s Hlinkou o sobě na ledě věděli, jejich spolupráce byla pro hru Litvínova, ale i reprezentace doslova klíčová. „Uměl jsem mu dát puk do jízdy. Spoustu zápasů jsme spolu rozhodovali. Mysleli jsme stejným způsobem. Trenéři soupeřů posílali jednoho strážce na mě, jednoho na Ivana. Ale skoro vždy jsme něco vymysleli. Také jsme skoro neslezli z ledu. Teď už si říkám, že jsme byli hlupáci. Mysleli jsme si, že bez nás tým nemůže hrát. Ale možná by bylo lepší, kdyby tam šel místo nás někdo odpočatý. V reprezentaci to bylo jinak, tam by naše plíce nestačily,“ usmívá se Bubla.
Rodinné problémy a přestup do Sparty V době, kdy prožíval na ledě šťastná léta, trpělo jeho soukromí. První manželství, ze kterého se narodil syn Jirka, se rozpadlo. Oženil se podruhé, i tentokrát mu osud dopřál kluky – Štěpána a Honzu. S Jirkou, který později přijal příjmení Šlégr, měl komplikovaný vztah. Trvalo dlouho, než se sblížili. „Nepřišlo to přes noc. Měl v sobě hodně hořkosti, což mu nikdo nemůže zazlívat, i dost trpěl. Udělal si svůj obrázek, že já ho opustil. To je pravda. Nemohl ale rozumět, za jakých okolností to bylo. Jsem rád, že jsme si pak dost věci vysvětlili. Za sebe můžu říct, že náš vztah je velice dobrý,“ nezdráhal se čerstvý sedmdesátník před časem promluvit o citlivém tématu. Možná i proto, že měl novou rodinu, rozhodl se v roce 1979 přestoupit do Sparty. Pro mnohé to byl tehdy šok, v rámci ligové soutěže se jen tak nepřestupovalo, obzvláště opory zůstávaly dlouhé roky v jednom klubu. „Stavěl jsem v Praze dům a s Litvínovem se dohodl, že až ho dokončím, pustí mě. Nevěřili, že to stihnu za dva roky. Problém byl, když ta chvíle nastala, Ivan totiž musel na šest měsíců na vojnu do Trenčína. Přemlouvali mě, ať ještě zůstanu. Povídám, pánové, víte, že neutíkám kvůli hokeji. Ale nemůžu mít rodinu v Praze a současně hrát v Litvínově. Tahalo se to všude možně. Nakonec jsem zůstal ještě půl roku.“ S rudým „S“ na prsou se ale Bublovi v Praze příliš nedařilo. Při prvním rozhovoru řekl, že sparťan není a nikdy nebude, že je Litvínovák. Poštval tak proti sobě fanoušky Sparty i vládnoucí garnituru. „Pan Kapek, v Praze předseda partaje, volal Himlovi, tehdejšímu šéfovi tělovýchovy. Zavolali si mě na kobereček. Prý co jsem si to dovolil,“ loví v paměti někdejší prototyp moderního beka, jemuž se říkalo „Mireček“ nebo „Kanaďan“.
S hokejovým dvojčetem do Vancouveru To už měli Bubla s Hlinkou slíbené zahraniční angažmá, kvůli několika emigracím předních hokejistů totiž režim začal vysloužilé reprezentanty pouštět za hranice legálně. „Domluvili jsme se, že z ciziny přijmu nabídku, jen když Ivana vezmou taky. A naopak. Já chtěl vždycky do Kanady, byl to můj sen. Ivanovi se tam moc nechtělo, říkal, že už jsme na to staří, že se to tam moc mlátí. Tak jsem nám vyřídil Švýcarsko. O tři neděle později přišel Ivan s tím, že půjdeme do Vancouveru.“ Kanadský tým tehdy neměl nikterak silné mužstvo, přesto se v sezoně 1981/1982 překvapivě probil do finále, kde podlehl 0:4 na zápasy fenomenálnímu New Yorku Islanders. Zámořský styl seděl více Bublovi, dokonce prý byl prvním hráčem v NHL, který sestřelil nepřekonatelného Wayna Gretzkého. „Byl to hit, až si sedl na zadek. Celý stadion stál a byl v šoku. Ze střídačky se vyřítil jeho ochránce pan Semenko. Řekl jsem mu, že se neperu. Skončilo to v klidu. Nechtěl jsem si na Gretzkého dovolovat, ale byl jsem tak zvyklý hrát. Charlamov se mě vždycky ptal: ´Jirko, proč mě pořád tak mlátíš? Já s okupací v osmašedesátým nemám nic společného.´ Nějak jsem ho zastavit musel.“ Hlinka vydržel v Kanadě dva roky, pak ho to táhlo domů. Bubla byl z jiného těsta, s rodinou chtěl za mořem zůstat. Delší pobyt mu ale režim neposvětil, litvínovský odchovanec se už ale do vlasti nevrátil, emigroval. „Hokej tam byl jiný. Třikrát za zápas se prali všichni proti všem. A hra byla nečistá. Ivanovi se to moc nelíbilo. Proto šel do Švýcarska. Přemlouval mě, ale mně Kanada vyhovovala. Nebál jsem se, uměl jsem hrát do těla i technicky, přizpůsobil jsem se. A že jsem emigroval? Museli jsme do Československa odevzdávat velkou část z platu. Naznačil jsem funkcionářům, že jsem jim za deset let v národním mužstvu odevzdal dost. Úlevu mi nedali. A tak jsem tam zůstal.“
Pašerák drog, nebo obětní beránek? S aktivní kariérou se Jiří Bubla rozloučil v 37 letech, v NHL odehrál pět sezon, 262 zápasů, vstřelil 17 branek. Po jeho emigraci si o něm ale hokejoví fanoušci mohli v novinách přečíst pouze v souvislosti s domnělým pašováním drog, za které byl v Rakousku, kam přijel na MS 1987 jako skaut Vancouveru, na čtyři roky odsouzený. „Do Vídně se mnou shodou okolností cestoval člověk odtud z republiky. Ukázalo se, že byl v těch věcech nějak zainteresovaný. V Rakousku mě zatkli. Měli podezření, že s ním dělám a všechno financuji. Neměl jsem se pak ani možnost obhajovat, byly tam jiné zákony. Už se k tomu moc nevracím. Snad jen, abych jiné pře
svědčil, že jsem v tom opravdu byl nevinně.“ Bubla se směl vrátit do Kanady, rehabilitoval se. Přesvědčil kanadský stát. Kdyby mu neuvěřili, že je nevinný, nepřijali by ho zpátky, vyhostili by ho. Podnikal, měl kavárnu, uklízecí firmu, společnost na kamiónovou dopravu. Ze zámoří se do již svobodné České republiky vracel jen sporadicky. Až tragická smrt jeho blížence Ivana Hlinky ho znovu nasměrovala tam, kde se narodil. „Na rok jsem se pak ještě vrátil do Vancouveru, ale nejmladší kluk se chtěl podívat do Česka. Pak na mě Jirka tlačil, abych zůstal a pomohl v klubu. Řekl jsem fajn, zkusím to, pomůžu.“ V Litvínově měl na starosti mládež, působil i jako sportovní manažer. V roce 2012 se ale dostal v nemilost fanoušků chemiků, pro neuspokojivé výsledky byl odvolán. Není bez zajímavosti, že o jeho konci spolurozhodoval coby člen představenstva i syn Jiří Šlégr. V současnosti je Jiří Bubla, člen Síně slávy českého hokeje, mimo aktivní hokejové dění. Podniká, věnuje se oblíbenému golfu, chodí na setkání bývalých reprezentantů. foto: soukromý archiv Jiřího Bubly
