Vídáme je s náloží listovních zásilek. Většinou se jedná o ženy, muž je mezi doručovateli spíše výjimkou. Jedním z nich je Miroslav Havel z Teplic.

Jak to přišlo? Od dětství hrál závodně fotbal, a tak se přitom vyučil strojníkem plochého skla. V řetenické sklárně v nepřetržitém provoze pracoval tři roky, pak krátce pobyl ve stavebnictví a na „přechodnou dobu“ zakotvil na České poště. Jejím zaměstnancem je plných osmadvacet let. Kolik kilometrů za tu dobu s ruksakem a taškami nachodil? Přesně se to spočítat nedá, protože okruhy se postupem času měnily. Ale jistě to budou tisíce. Jeho současný městský rajon měří 13 kilometrů. Chtěla jsem vědět, co tahle práce obnáší, a tak jsem se s ním v pondělí 19. srpna vydala na pravidelnou pochůzku.

Setkali jsme se na náměstí E. Beneše. To už měl pan Havel za sebou třídění zásilek na hlavní poště. Vzal první várku z celkových 25 kilogramů pošty, další tři až čtyři si vyzvedne na předem domluvených místech, kam je dopraví automobil. Je pod mrakem, a tedy počasí pro pěší túru akorát. Zkouším se chopit tašek a mám co dělat, abych nevrávorala. Na začátku jsme si dopřáli luxus jízdy trolejbusem. Ty pošťákům zaměstnavatel hradí, ušetří to trochu času a plný batoh na zádech, tašky v rukou a svazky klíčů od domů v brašně se alespoň kousek vezou. Dvě zastávky a js me na&nb sp;místě. A pak už dům od domu svižnou chůzí křižujeme ulice, potkáváme usedlíky, z nichž většinu z nich pan Havel zná a vzájemně se zdraví. „Tohle se mi na té práci líbí. Mám rád lidi, za ty roky jsme si vypěstovali přátelské, v některých případech až důvěrné vztahy. K profesi patří umět vyslechnout radosti i starosti, nebýt skoupý na slovo,“ říká.

Někteří adresáti už moc z bytů pro stáří či nemoc nevycházejí. To pak nezbývá, než vyběhnout po schodech do pater činžáků a předat zásilku osobně. Přivítání bývá vřelé jak od lidí, tak i domácích mazlíčků, kteří návštěvu sdílí po svém. „Většinou to tak je, ale čtyřikrát se mi za dobu praxe stalo, že mne pes při odchodu pokousal. Inu, pracovní úraz, naštěstí bez trvalých následků,“ svěřuje se poštovní doručovatel.

Jiní adresáti nejsou k zastižení, do schránky padá upozornění, kdy a kde si mohou zásilky určené do vlastních rukou vyzvednout. Ke slovu přichází nutná korespondence mezi adresátem a doručovatelem. Trochu to zdržuje, ale je to každodenní rutinní záležitost. Když se ptám na srovnání, jak moc ubylo listovních zásilek v době mobilních telefonů, dozvídám se, že dost. V dnešní době je ale zase nahrazují obyčejné balíčky, které si lidé objednávají prostřednictvím internetu a pošťáci je roznášejí. Jen tak tak se do schránek vejdou. A což teprve objemné katalogy? Zvonky a poštovn&iacut e; schr& aacute;nky rovněž stojí za zmínku. Někde nejsou vůbec, nebo ve stavu, který lze těžko označit za použitelný.

Za hodinu a půl máme zhruba čtvrtinu zásilek doručenou. Krokoměr v mém mobilu udává skoro 3 kilometry. Pan Havel vyzvedává druhou várku, batoh a tašky se znovu plní a cesta s poštou pokračuje dál. Nohy mne pobolívají, navíc nemám dobré boty, což je pro poštovní doručovatele nutný základ. Na ty jim zaměstnavatel finančně přispívá, stejně jako na pracovní uniformy pro každé roční období, z nichž zima je pro práci v terénu nejhorší. Při dalším putování už bych tempo nezvládla a zdržovala, proto se loučím a děkuji, že jsem si na krátkou chvíli mohla vyzkoušet, jak se žije pošťákům. Teď vím, že jejich práce vůbec není snadná. Je fyzicky a leckdy i psychicky náročná, protože je o lidech a s lidmi. (zdroj: Ladislava Richterová)