Neschovává se za naučené fráze, umí problémy pojmenovat. Na rozdíl od jiných byl a je nebývale otevřený. Trenér prvoligového FK Teplice Stanislav Hejkal si hned po svém příchodu získal fanoušky na svou stranu. Nepřestali mu věřit ani poté, co jeho mužstvo zpackalo závěr uplynulého ročníku nejvyšší fotbalové soutěže. Kladenský rodák, jemuž se familiárně říká „Standa z Kladna“, fotbalem žije snad 24 hodin denně, vypustit neumí ani na ;dovolené. Když jsme se s ním ohlíželi za nepříjemnostmi, které ho v květnu potkaly, ještě v tu chvíli se budil hrůzou.
S Teplicemi jste si v závěru minulé sezony prožil nelehké chvilky. Během domácího zápasu s Mladou Boleslaví, který skončil porážku 0:8, jste vypadal na infarkt. Co se ve vás dělo?
Byly to nepopsatelné pocity. Tím si každý musí projít sám, to se nedá popsat. Prohrát takovýmto způsobem s týmem, který máš rád, pro který žiješ. Být u toho nejhoršího výsledku v jeho historii… To je naprosto děsivé. Hodně mě to ranilo. Vůbec jsem nečekal, že se to stane. Ještě teď jsem z toho špatný.
Uvažoval jste o tom, že zajdete k doktorovi, aby vás prohlédl?
Po zápase jsem u něho raději byl. Můj stav mi pak ani neumožňoval jít ven a relaxovat.
Omluvili se vám hráči za to, co ne hřišti předvedli?
Jen jeden. Nemůžu říct, že bych očekával omluvu, ale zamrzelo mě, že sebereflexe byla jen u jednoho hráče.
Je o vás známo, že fotbal máte v hlavě téměř pořád. Vypustíte ho z ní alespoň na dovolené?
Jednou za rok jezdíme s manželkou k moři. Ale abych u něho vypnul, to nejde. Jsi pořád na telefonu, hledáš posily, přemýšlíš o fotbale. Neumím ho dostat z hlavy. Žena hudruje, ale nedá se nic dělat. Už si zvykla, že dvě hodiny na pláži protelefonuji.
Tím jak o fotbale přemýšlíte 24 hodin denně, mi připomínáte Vlastu Marečka, který také trénoval Teplice. Jeho ale to, že neuměl zvolnit, později zabilo. Určitě vám už řada lidí řekla, že byste měl ubrat.
Dej mu pánbůh lehkou půdu. (zaťuká na sklo) Říkají mi to. Ale já nemám rád výraz „užívej si to“. Jak si mám užívat zápas? Upínám se ke hře, k výsledku. Každá minela mě trošku stresuje. Říkám si, proč to není tak a tak. Prostě si neumím zápas užít, jsem při něm ve stresu.
Máte syna. S ním se určitě od stresu odreagujete.
Mám šestiletého kluka. S ženou jsme se poznali později, oba jsme prvorodiče. O to víc si kluka užívám. Jsem strašně rád za každou jeho přiblblou otázku. Odpovídám mu na ni, jak jen umím. To je pro mě relax. Už ví, že jsme trenér, vzal jsem ho na Spartu, byl na střídačce před zápasem. Sám začal hrát, chodím s ním na tréninky a moc mě to baví.
Jste z Kladna, které je dlouhé desítky let hokejové. Proč vlastně u vás vyhrál fotbal, když ve městě vládne hokej?
Já měl rád od malička fotbal, neumím to vysvětlit. Možná proto, že se dal mlátit na trávě před barákem. Můj bratr hokej hrál, já od začátku inklinoval k fotbalu. Přihlásil jsem se na něj, procházel mládežnickými soutěžemi a nakonec jsem si zahrál druhou ligu, která už tehdy byla profesionální.
Druhou ligu jste kromě Kladna hrál i v Brandýse a za Xaverov. Proč jste to nikdy nedotáhl do nejvyšší soutěže?
V době, kdy jsem hrál, ještě nebyly hranice otevřené, v nejvyšší soutěži byla spousta vynikajících fotbalistů. Moje výkonnost v porovnání s nimi ligová nebyla. Možná, že teď bych si ligu zahrál, když je řada fotbalistů v zahraničí, kdo ví.
Co byste jako trenér svému dvacetiletému já vytknul?
Chyběla mi především rychlost, na té možná mohli trenéři více zapracovat. Měl jsem takový dlouhý pštrosí krok. Na druhou stranu jsem ale byl zarputilý, byl jsem útočník do vápna. Postupem času jsem se propadl přes zálohu až do obrany. A tam také moje kariéry končila, naposledy jsem hrál za Kralupy.
A to už jste inklinoval k trénování?
Už když jsem kopal za Kladno, tak jsem začal spolupracovat s trenérem Mírou Koubkem jako jeho asistent. Kariéru jsem uzavřel ve 32 letech. Řekl jsem si, že nemá smysl se dál trápit v krajském přeboru, že radši budu trénovat. Začal jsem trénovat děti, pak jsem pomáhal u áčka. Hlavní bylo, že mě to bavilo.
A bavilo vás i sebevzdělávání?
Bavilo mě koukat se na zkušené trenéry. Na to, jakými systémy se hraje a tak. Říkal jsem si, že to by mohla být moje cesta. Začal jsem studovat trenérskou licenci B a najednou ten sport vypadal z pohledu trenéra úplně jinak. To béčko bylo především o tom, abych se z hráče stal trenérem, čili abych z jednoho břehu přeplaval na druhý.
Popište, jak jste se z Kladna dostal poprvé do Teplic.
V Kladně jsem měl tu čest působit vedle pánů Koubka, Šilhavého, Kotala, samých trenérských veličin. Působil jsem jako jejich asistent, Kladno pak hrálo i nejvyšší soutěž. Když bylo v lize čtvrtý rok, vedl jsem tým s Martinem Hřídelem. Byl odejit, přišel Standa Procházka, který pak byl nemocný, sezonu nedokoučoval. Na konci sestupové sezony jsem tým vedl já, první utkání bylo v Teplicích, kde jsme prohráli 0:5. Nebylo zbytí, sestoupili jsme. Rozjel jsem druhou ligu, ale už tu nebyli hráči, nebylo to dobré. Po čtvrtém kole jsem skončil , Kladno nakonec sestoupilo a propadlo se do nižších soutěží. Šel jsem tehdy radši k mládeži, to mi dávalo větší smysl. Měl jsem jít dělat s Mírou Koubkem asistenta do Ostravy, ale já už chtěl trénovat sám. Pak přišla nabídka znovu. Byl bych asistent a zároveň bych vedl béčko Baníku. V ten moment mi ale tuto pozici nabídl Honza Skýpala v Teplicích. Bylo to blíž Kladnu, proto jsem se rozhodl pro Teplice.
V Teplicích jste působil jako asistent trenérů Rady a Ščasného, který si vás pak vzal do Sparty. To byl pak jiný svět, že?
Zdeněk Ščasný mi v Teplicích dával velký prostor. Byl jsem rád, že si mě pak vzal s sebou do Sparty, taková nabídka se neodmítá. Vždy jsem udělal nějaký krok dopředu. Když jsme jeli s Kladnem k prvnímu kolu druhé ligy do Jihlavy, tak jsem si říkal super, to už je profi fotbal. Pak si zvykneš, najednou postoupíš a hraješ první ligu. První kolo na Spartě, hráli jsme tam 0:0, fantazie. Pak zase čtyři roky v první lize, zvykneš si. Po přesunu do Teplic jsem si říkal, že to bude něco jiného, než bylo Kladno. A bylo. Organizačně to tu skv� �le fungovalo pod nebožtíkem Hrdličkou, bylo to super, moc jsem si vše pochvaloval. A když jsem přišel do Sparty Praha, pocítil jsem, jaký je to obrovský kolos. Lidé mi říkali, abych tam nechodil, že je tam velký tlak.
A byl, že? Od vedení, fanoušků, médií…
Byl. Od všech. Média vás tlačí, vedení, fanoušci. Na Kladně jsme vyhráli jednou za měsíc a bylo to skvělé. V Teplicích dvakrát za měsíc, bylo to dobré. Když se ale ve Spartě i s pohárem nevyhrálo pětkrát v měsíci, tak to dobré nebylo. Ve Spartě se prostě musí vyhrávat každý zápas.
Ve Spartě jste měl být dva měsíce, ale byly z toho nakonec další dva roky navíc. A zase zavolaly Teplice.
Zavolal mi Kuba Dovalil, tehdejší sportovní ředitel FK Teplice, jestli by mi nevadilo trénovat juniorku. Já mám fotbal rád, je mi jedno, jestli budu trénovat žáky, chlapy, nebo juniorku. Vždy to ale musí mít smysl, ti kluci se musí chtít posouvat. Podařilo se nám vyhrát Juniorskou ligu, byla to nádherná sezona. Viděl jsem kluky zlepšovat, měli touhu uspět. Mě bavilo, že to baví je.
Nebral jste to jako sešup? Ze Sparty k juniorce Teplic…
Opravdu nebral. Když máš fotbal rád, tak je jedno, co trénuješ. Mohl jsem si to dělat podle svého, pan Šmejkal mě nechal hrát systém se třemi obránci, i když áčko ho nehrálo, za to mu děkuji. Kolektiv byl opravdu výborný, měl jsem tam skvělé hráče. Dávám k dobrému, že jsem hrál na začátku soutěže se středovou řadou Král, Žitný, Trubač. Podívejte se, kde teď ti hráči hrají. Král je ve Slavii a reprezentaci, Žitný s Trubačem dostávají hodně prostoru v áčku Teplic, oba jsou mládežnickými r eprezent anty.
Při dalším angažmá ve Spartě jste ale netrénoval, ale dělal skauta a sledoval soupeře. Bavilo vás to?
Je to dobré, lítáš po světě, skautuješ hráče, mapuješ soupeře pro Spartu Praha. Letíš do Kodaně, pak na druhý konec Evropy. Ale zarazilo mě, že je u toho spousta sekretářské práce. Šel jsem se koukat na hráče, ale pak jsem o nich musel napsat pětistránkový elaborát. De facto jsem jen psal do počítače, co si myslím o tom či onom hráči. Říkal jsem si, že vůbec nejsem na hřišti, začínalo mi to chybět.
Tipuji, že jste proto neváhal, když se Teplice ozvaly s prvoligovou nabídkou. Poprvé jste mohl být na lavičce jako hlavní trenér.
Teplice odvolaly Dana Šmejkala a nabídly mi, že můžu trénovat po něm. Nechtěl jsem se někam cpát, ale kluky jsem znal, toužil jsem to zkusit a zase se posunout.
Pokud bych měl přemýšlet čistě matematicky, tak mi vychází, že příští nabídka bude ze Sparty na post hlavního trenéra.
(smích) Já myslím, že ne, že ze Sparty mi nabídka na trénování áčka nepřijde. Chtěl bych co nejdéle vydržet v Teplicích, mám to tu rád, cítím velkou výzvu tu něco dokázat. Když to spočítám, tak už jsem v Teplicích stejnou dobu, jako jsem byl na Kladně, už se to přelévá. Jsem za možnost trénovat Teplice opravdu rád a doufám, že důvěru vedení nezklamu. (rr)
